Nebeské moře

XII.

XII.

Napadlo mě, že bychom už možná měli vyrazit na cestu, ale nechtělo se mi nikoho budit. Tedy, až na Taneliho, který byl opět vzhůru. Znovu jsem pohlédl na Mirju. Kdyby se tak nemračila a neškubala sebou, řekl bych, že vypadá jako ledová královna. A kdyby se takové přirovnání k Mirje hodilo.

„Ona má zase škaredé sny," vytrhl mě Taneli z myšlenek.

„Zase? Tohle je normální?" Vážně, až příliš vážně na malého kluka, přikývl.

„Nechce, abych ji budil. Říkala, že její mozek to všechno takhle zpracovává." To dávalo smysl. „Niilo, my to zvládneme, že jo?"

„Co?" zeptal jsem se.

„Všechno," rozhodil pažemi.

„Tuhle cestu?" Horlivě přikývl. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Jak jsem měl vědět, jestli to dokážeme? „Já doufám, že jo," vyhnul jsem se nakonec jednoznačné odpovědi. Taneli se ovšem rozzářil, jako by ho ta odpověď nadchla. Po malé chvilce ale znovu zvážněl.

„A kam pak půjdeme?"

„To nevím, ale Mirja má určitě nějaký plán," uklidnil jsem ho. Věděl jsem, že nemá, ale to už nebyla moje starost.

„A ty? Ty nemáš žádný plán?"

Pokrčil jsem rameny. „Jestli seženu letadlo, budu pokračovat v tom, co jsem dělal doteď."

Taneli se zatvářil zmateně. „Ale co my?"

Konečně jsem pochopil, co si celou dobu myslel. Promnul jsem si spánky a objal ho. „Víš, naše cesty se po tomhle musí rozdělit. Mám tě rád, mám tě moc rád, ale o to tady nejde."

„Ale máš rád i Mirju!" zvýšil hlas. „Vím to! Řekl jsi jí to." Nezmohl jsem se na nic než na bezmocný smích. Tanelimu se naopak v očích zatřpytily slzy. Přitáhl jsem ho k sobě ještě blíže, ale on se mi vysmekl. „Lhal jsi jí!" obvinil mě. Věděl jsem, že to hrozně dramatizuje, ale byl to přece jen malý kluk.

„Ne, nelhal," hlesl jsem. „Nelhal, jenom..." Přemýšlel jsem, jak mu to vysvětlit. Popravdě, nevěděl jsem ani to, jak to vysvětlit sám sobě. Znepokojovalo mě jen to, že taková věc Taneliho napadla. „Naše světy jsou úplně jiné."

„Ale rozumíte si," trval si na svém.

„Nerozumíme. Musíme spolupracovat, to je celé." Nemohl jsem se mu podívat do očí. „Každý, kdo by byl tak jak my s někým pořád, by si ho svým způsobem oblíbil. Ale to je všechno. Mirja je skvělá holka, ale..." Nevěděl jsem, kde je to ale, nicméně tam zkrátka bylo. Věděl jsem o něm. „Ne pro mě. Ať ji budu znát jakkoli, pořád pro mě zůstane cizinkou." Taneli jen mlčky přikývl a přesunul se na druhou stranu jeskyně. Povzdechl jsem si. Musím si dávat pozor, ať neodporuji svým slovům.

Byl jsem rád, že se mě na to zeptal. Uvědomil jsem si, že se nedá říct, že to, co jsme doposud řekli nebo udělali, nemělo žádný smysl. Jestli si to, co Taneli, myslí i ostatní děti, bylo to prostě špatně. Nemůžou si myslet, že jsme přátelé nebo něco takového. Navíc tady byla ještě jedna věc. Já k Mirje nesmím přilnout. Znovu jsem se na ni podíval. Ne. Už žádné svěřování nebo doteky. Kéž by se to všechno dalo vzít zpět.

Trhala sebou ještě více než předtím. Nechtěl jsem ji budit, protože, jak mi ona řekla na začátku, jestli se vyčerpá, mrtvá bude k ničemu, ale její dech byl čím dál tím rychlejší a začala něco mumlat. Strčil jsem do ní.

„Hej, Mirjo!" zavolal jsem. Ona však byla stále ve své noční můře. „Mirjo!" zakřičel jsem znovu, ještě naléhavěji. Tak tak jsem uhnul, když se prudce posadila. Chvíli popadala dech. Toužil jsem jí obejmout nebo alespoň pohladit po zádech. Opravdu jsem chtěl, věděl jsem, že by ji to uklidnilo. Ale zaťal jsem zuby a připomněl si svůj slib.