Nebeské moře

VIII.

VIII.

Nenápadně jsem pohlédl na Mirju. Nemyslela to vůbec zle. Ani nemohla. Nic o tom nevěděla. Naopak, vlastně by mě to mělo potěšit. Zajímala se o mně, což znamenalo, že si možná přece jen nebudeme tak cizí. Ale nemohl jsem se ubránit tomu, aby mi její slova stále nerezonovala v hlavě. Byla neodbytná a tak jasná, jako by je znovu vyslovila. Niilo, pochválil tě vůbec někdy někdo?

Samozřejmě, že ano. Pochválilo mě mnoho lidí za různé věci. Třeba za to, že jsem řekl nebo udělal něco, co jim pomohlo. Ale od jednoho člověka jsem se toho nikdy nedočkal. Byl jsem trpělivý celých šestnáct let, stále jsem doufal. Ale na druhou stranu, nikdy jsem neudělal nic, co by považovala za správné. V hlavě jsem si promítal jednu vzpomínku za druhou. Bylo to jako filmové představení, ze kterého nemůžete odejít.

Pár minut jsem seděl nad hotovým papírovým modelem a nemohl jsem se dočkat, až přijde domů. Chtěl jsem, aby to viděla. Chtěl jsem, aby na mě konečně byla pyšná, aby věřila, že jsem dobrý alespoň v něčem. Když se otevřely dveře, běžel jsem jí obejmout. Vždy se tvářila tak hrozně smutně. Dnešní den nebyl výjimkou.

„Maminko!" zašeptal jsem. Mlčela, stála jako socha. Koneckonců, s papírovou taškou v náruči ani nic jiného dělat nemohla. Přidržovala ji jednou rukou, tu druhou měla zlomenou. Vždy byla ke zlomeninám náchylná, nebyla to ta první ani poslední. 

„Dones tu tašku do kuchyně, prosím tě," prohlásila nakonec. Když jsem jí převzal, málem mě ta váha přitlačila k zemi. Zcela mi zakryla výhled, do druhé místnosti jsem došel víceméně poslepu.

„Umyl jsi nádobí?" zeptala se mě.

„Ano, mami," odpověděl jsem, ale myslel jsem jen na jedinou věc.

„Nakrmil jsi zvířata?" Ptala se i na další věci, které jsem udělal. Po chvíli už mě to nudilo. Jako bych si někdy dovolil něco nesplnit.

„Mami, chci ti něco ukázat!" prohlásil jsem nakonec a běžel pro papírový model. Bylo to to nejdokonalejší, co se mi kdy povedlo vyrobit. Vzal jsem papírové letadélko opatrně do rukou a s úsměvem ho položil před mámu.

„Líbí se ti to?" zeptal jsem se. Jen se smutně usmála a začala chystat něco k jídlu.

„Hm, hezké. Procvičil sis dějiny? Víš, že ti to nejde."

„Ale mami, škola je nudná!" prohlásil jsem. „A na nic. Hlavně dějiny! Já budu pilot, je mi to na houby!" Něco zamíchala a klekla si ke mně.

„Nii," oslovila mě láskyplnou přezdívkou a vzala mě za ramena. Já jsem se ale zamračil. Věděl jsem, co řekne. „Už jsme o tom mluvili. Letadlo stojí hrozně moc peněz a ty musíš zůstat tady, aby ses o mně postaral. Budeš mít titul, najdeš si nějaké děvče, vychováte spoustu dětí..."

Vytrhl jsem se jí. „Ale mě škola nebaví!" Chtěla vzít letadýlko, ale já jsem jí předběhl. Určitě by ho vyhodila do koše a to jsem nemohl dopustit. „Kdyby tady s náma bydlel táta, tak by mě do toho nenutil!" vykřikl jsem, vyběhnul z místnosti a prásknul dveřmi.

Pravda byla taková, že to jsem ve svých deseti vědět nemohl. Máma vždy tvrdila, že byl táta násilník, buran, opilec a že jí hodně ublížil. Koneckonců, vysvětlovalo by to, proč mi přišla stále tak smutná. Jenže já jsem si ho stejně celý život přál poznat, klidně jen abych se přesvědčil, že je to opravdu idiot. Cítil jsem se bez něj neúplný. Ani jsem neznal jeho jméno. Máma od něj utekla mnohem dříve, než jsem se narodil.