Nebeské moře

XXII.

XXII.

Seděl jsem na lůžku a hleděl do prázdna. Ano, sice bylo po všem a měl jsem navíc jistotu, že i Mirja a děti budou alespoň nějakou dobu v pořádku, ale zrovna na to jsem teď vůbec nedokázal myslet. V hlavě jsem měl jen jediné dvě věty zdejšího nejmladšího zdravotníka, myšlené v legraci. Celkem se divím, že sis tu kost nezlomil. Musel ses praštit vážně hodně. Kdybych se nad tím nezamyslel, možná bych teď cítil radost, ne hlubokou prázdnotu. Prázdnotu, kterou se mi dařilo tolik let docela úspěšně potlačovat.

Od té doby, co jsem Mirje svěřil to se svou rodinou, jsem na to zase začal být nějak přecitlivělý. Věděl jsem, že bych to v sobě znovu měl uzamknout, ale už se mi to nedařilo. Nechtěl jsem si znovu procházet přes ty časy, kdy jsem kvůli tomu tajně brečel do polštáře. Nemohl jsem si to dovolit. Jako pilot jsem musel být psychicky vyrovnaný.

Teď už jsem vlastně nesplňoval žádná kritéria pro to, tu práci dělat. Tedy, ještě stále jsem uměl ovládat stroj. Ale to bylo tak všechno. Právě mi bylo řečeno, že pokud nepodstoupím nějaké rehabilitace, nebudu moct dále pilotovat. Ne proto, že bych to nezvládl. Ale proto, že mě to nepustí před každoroční zkoušky. Zatracené předpisy. Doufal jsem, že mě nechají, stejně jako minulé roky, projít víceméně pro mé zkušenosti, že se v tom, co umím a co ne, nebudou moc pitvat. Veri mě už ale asi hodinu přesvědčoval o opaku.

„Právě jsi přežil něco, co se považuje za skoro nemožné. Fakt si nemyslím, že se nebudou zajímat, co sis z toho odnesl. A tý nohy si prostě dřív nebo později všimnou, Niilo."

„Jasně," zamumlal jsem jen. Věděl jsem, že má pravdu.

„V čem je problém? Vždyť je to pro tvoje dobro. Ještě pořád se to zranění může zhoršit, když s tím nebudeš nic dělat."

„Do toho ti nic není," zavrčel jsem. Ano, bylo to ode mě hloupé a nevděčné, ale chtěl jsem být alespoň chvíli sám. Jako by to ale nestačilo, do místnosti zrovna v tu chvíli přišla Mirja. Držela v rukou dva šálky čaje. Když slyšela moje slova, znepokojeně na mě pohlédla. Podala jeden hrnek mně, druhý Verimu a otočila se ke dveřím.

„Ty nezůstaneš?" zeptal se jí můj kolega. V tu chvíli jsem měl chuť ho přizabít. Mirja byla ta poslední, s kým jsem teď chtěl mluvit. Především proto, že jsem se bál, že ona ze mě dostane, co se děje. Ona jen zavrtěla hlavou. Veri se však nevzdal. „No tak, Mirjo. Alespoň na chvilku."

Zůstala nerozhodně stát. Přišlo mi to hloupé, tak jsem se na ni usmál, přestože jsem nechtěl, aby si k nám přisedla. Protože jinde nebylo místo, nezbylo ji než zaujmout kraj mého lůžka. Podal jsem jí hrnek, protože jsem si vzpomněl na tu chvíli v pastýřově stanu. Nic neříkala, což bylo opravdu zvláštní, ale chápal jsem to. Z nějakého důvodu se přede mnou už od prvního okamžiku nestyděla a nebála se, ale Veriho se to očividně netýkalo. Nechápal jsem, v čem je ten rozdíl. Veri byl určitě příjemnější společnost.

Potřásl jsem hlavou. Nechápal jsem, proč se tím vůbec zaobírám. Šlo jen o to, že jsme spolu ztroskotali, o nic jiného. Přece jsem to věděl a tolikrát jsem k tomu závěru došel. Není proto třeba vytvářet jiné nesmyslné teorie o tom, proč to mezi námi od začátku bylo jinak. Bylo to stejně nesmyslné jako ty druhé úvahy, které se mi hodily hlavou. Ty, které začaly u zraněné nohy a skončily úplně někde jinde. Raději jsem se soustředil na ty dva.

„Řekni mu taky, že s tou nohou prostě musí na rehabilitaci," prohodil Veri. Vůbec jsem nechápal, proč to vytahuje i před ní.

„Ona neví..."

„Vím, co je to rehabilitace," přerušila mě. „Promiň, Niilo, ale jestli jde o toto, má pravdu. Znala jsem spoustu lidí, kteří doplatili právě na to, že se se svými zraněními vůbec nepokoušeli nic udělat. Například..."