Marry

Kapitola 2.

Dnes jsem se vzbudila v šest hodin ráno. Ani jsem nesnídala a běžela jsem do kanceláře. U vchodu mě zastavil vrátný. Byl nový, takže mě neznal a musel si mě ověřit. "Sára Beldrová?" Otázal se mě. "Ano, to jsem já." Odpověděla jsem mu. "A nějaký doklad?" Řekl provokativním hlasem. Tohle bude dost velká otrava. Každé ráno se budu muset nahlašovat. Ten vrátný co tu byl dříve, byl milý. A pamatoval si mě! Nemusela jsem se nikdy hlásit. Jen poprvé. "Co se stalo s panem Janem? Ten co tu byl před vámi?" Otázala jsem se ho a při tom mu podávala svůj doklad.
" On měl mrtvici... Můžete dovnitř." Řekl necitlivým hlasem. "Aha. To je škoda, on byl fajn." Snažila jsem se dát na jevo, že jsem ho měla ráda. "Řikal jsem, že můžete dovnitř! Doklad vám dám až budete odcházet. Nashle." Odsekl vrátný.
"To je ale hrubián" řekla jsem si v duchu a odešla do kanceláře. Stejně hned zas odejdu! Ten idiot mi zkazil celý den. Vzala jsem si deník, propisku, pracovní telefon, foťák a šla jsem zase dolů. Ten vrátný na mě hodil rozzlobený výraz. Dal mi můj doklad a nechal mě odejít. Naštěstí bez nepotřebných keců. Odemkla jsem si auto, nastoupila, nastartovala a rozjela jsem se k hřišti, na kterém Marry údajně zmizela.

Když jsem přijela, hned mi docvaklo, kde se stala ta chyba. To hřiště bylo staré a na takovém odlehlém místě. Nikde žádná kamera, všude samé křoví a hospoda za rohem. Jestli si rodiče Marry šli koupit pití do té hospody, únosce by měl celkem dost času unést Marry. A nebo mohla odejít sama, ale kam by šla? Vždyť jí je sedm!

Když jsem se procházela okolo plotu, uviděla jsem jeden sandál. Navlékla jsem si rukavice a dala jsem si ho do pytlíku na důkazy. Chvíli jsem si ho prohlížela. "Na to se kouknu v kanclu." Zabrblala jsem si pod vousy a hledala dál.
To hřiště bylo zvláštní. Ta klouzačka byla hrozně úzká. Na ní by se vešlo sotva mimino. Kolotoč byl vyvrácený a houpačky utržené. Na zemi se válely injekce. Vypadalo to spíš, že je tady útočiště nějakého drogového gangu. " Tak na tohle se budu muset zeptat těch rodičů" řekla jsem si v duchu a šla se podívat do té hospody.
Nikdo tam nebyl, ale bylo otevřeno. Došla jsem k pultu a ze zadních dveří vyšel velký a svalnatý chlap. Měl černé, krátké a špatně ostříhané vlasy. Jako kdyby si je stříhal sám. Otrhané džíny a přes šedivé tričko červenou vestu. "Co chceš?" Zeptal se. "Jen se na něco zeptat... Jsem Sára Beldrová a vyšetřuju zmizení jedný malý holky." Odpověděla jsem mu a při tom ukázala průkaz. "Nó?" Řekl otráveným hlasem. "Tak začneme vaším jménem." Začala jsem. "Jmenuju se Petr Pelka. Tahle stavba neni načerno. Jsem tu už 10 let. Nevycházim když pracuju. V 6:00 přijdu a v 00:00 odejdu. Nic ani nikoho jsem neslyšel." Řekl Petr. Já na něj čuměla s otevřenou hubou. Vlastně mi řekl skoro všechno co jsem chtěla vědět. Zase! Stejně jako ti rodiče. "Pamatujete si na tyto lidi?" Zeptala jsem se a ukázala fotografii obou Marriiných rodičů. Petr se na ně podíval: "Možná." "Takže ano?" Otázala jsem se ho nedočkavým hlasem. "Možná" řekl znovu. Pochopila jsem, že tu ztrácím čas. Rozloučila jsem se a odešla do auta. Hned jak jsem zavřela dveře, všimla jsem si pár chlapců na hřišti. Trochu jsem se přikrčila aby mě neviděli. Potichu jsem stáhla okýnko, abych je alespoň trochu slyšela.
Všechny jsem si je vyfotila. Když přicházeli další muži, kontrovali jim zápěstí. Až asi u třetího jsem si všimla proč. Všichni měli stejné tetování. Až na jednoho, kterého vyhnali a dali mu najevo, že když se tu ještě jednou objeví, zabijí ho. Když si sedali do kroužku a chtěli začít o něčem mluvit, zazvonil mi telefon. Příšerně jsem se lekla. Čekala jsem všechno, třeba že po mně začnou střílet, nebo mě uvidí a utečou... Ale že mi zrovna zazvoní telefon?! Rychle jsem zavřela okýnko a odjela. Ti kluci se tam asi už nevrátí. Byl by zázrak, kdyby neviděli jak odjíždím. A neslyšeli telefon. A nedomysleli si, že je sleduji. Sakra! Zatracený rodiče. Volala mi Marriina matka. Bože!