Marry

Kapitola 19.

"To bylo úžasný!" Zakřičela jsem, když jsem zabouchla dveře od mého bytu. Byli jsme spolu dvě hodiny a bylo to naprosto boží! Ale teď už je pět hodin odpoledne a já bych se měla převléct. Chtěla bych pokračovat s Marryiným případem... Ale do bytu mi tipuju dali štěnice, kamery atd....  Oni jsou toho schopní! A určitě mám napíchlej mobil i počítač. Takže řekněme že mám pravdu s tím, že Zuhtrovi ty děti prodávají a pak si ty peníze rozdělí s Tomem Ghrebem a s Marryinou babičkou, aby nic neřekla. A nejsnažší způsob převozu lidí ze státu, je loď. Teda alespoň podle mě. Možná i soukromý triskáč... Ale zůstanu u lodi. Pamatuji si, že se jeden čas řešila loď s číslem 775, protože někdo měl podezření, že v ní převáží lidi. Z té lodi se stala skoro legenda, a řešilo se to asi dva roky, ale bylo málo důkazů, takže se to odložilo na dobu neurčitou. Je problém, že jestli pojedu do přístavu, tak mě ten špeh zastaví a nedejbože i zastřelí. Musím tam jít bez mobilu a nikomu to nesmím říct. Taky se musím nepozorovaně vyplížit z domu, ale naštěstí nežiju v paneláku, takže to půjde oknem. Budu dělat, že jdu normálně spát do ložnice a z té pak vylezu oknem... Pane bože co mě to napadlo za šílený plán?! Vždyť by to nefungovalo ani kdybych chtěla, ale je to jediná možnost. Tak já to zkusím, ale budu muset do přístavu pěšky... A vyjdu tak v jedenáct nejpozději... Mezitím si dám kafe a zapnu televizi. Času dost.
                Už je deset... Asi bych měla jít jakože spát. Chvíli ležet a pak odejít, nebo spíš se odplížit... Naštěstí mám zbraň v ložnici, takže jí nemusim na tajňáčku přenášet, jestli tu jsou doopravy kamery. Zamkla jsem dveře, všude zhasla a šla do ložnice, kde jsem se jako převlékla a taky tam zhasla. "Panebože co to dělám!" Říkala jsem si v hlavě pořád dokola, když jsem otevírala okno a dívala se , jestli se nikdo nekouká. Taky jsem obešla celou ložnici, podívala se do klimatizace, pod postel, na skříň, za skříň, ale nikde žádná kamera. Teď jen aby nebyla venku... Nezbývá mi nic víc, než doufat. Vzala jsem si opasek s pistolí a klíče do kapsy na zip. A taky pár stovek. Přehodila jsem přes sebe černý kabát a potichu šla k oknu, kde jsem se ještě jednou podívala, jestli někdo někde nejde. "Jedna noha a teď ta druhá..." řikala jsem si v hlavě pokyny, abych neudělala chybu. Zavřela jsem za sebou okno, naštěstí je mám stahovací, takže jdou zavřít z obou stran, ale otevřít jen z jedné a to zevnitř. Potichu jsem šla za můj dům a snažila se nenápadně dojít až k domu sousedů a odtamtud jít k přístavu. To by si mě nikdo neměl všimnout.
        A taky že ne. Teď jsem za domem sousedů a nevypadá to, že by mě někdo viděl. Plížila jsem se kolem jejich zdi a snažila se přeběhnout za další dům. Normálně po chodníku půjdu až za zatáčkou. Tam už by na mě ten špeh v autě který je před mým domem neměl vidět...