Marry

Kapitola 7.

"Takže. Musím se vás zeptat, proč jste mi neřekli, že Marry byla adoptovaná? A o dalších deseti dětech?" Začala jsem výslech. "No... Víte, pro nás je to moc bolestivé téma." Řekla matka a spolu s otcem sklonila zrak. "Aha. To nevadí, omlouvám se. Myslíte si, že byste mi o tom mohli říct teď?" Zeptala jsem se se soucitem v hlase. "Víte, já děti mít nemohu a vždycky jsme nějaké chtěli.  A tak jsme si jedno adoptovali. Bohužel si nás někdo nejspíš vytipoval a každé dítě které adoptujeme - nám zmizí." Svěřila se Marriina matka. Znělo to hodně neuvěřitelně, jako by si to vymyslela. "To je mi líto, ale když víte, že vám mizí děti, proč jste Marry nechali na takovém místě jako je to hřiště samotnou?" Pokračovala jsem. "Asi by to znělo blbě, když jste nás viděla poprvé, ale my jsme... Byli opilí..." řekl otec a matka do něj strčila na znamení, že to neměl říkat. Já se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. "Dobře, ale příště mi to řekněte dřív. Přes to děkuju za přiznání." Řekla jsem a při tom uvažovala. Vždyť to okamžitě mění situaci! Jestli byli opilí hodně, mohli Marry někam odvést, nechat jí tam a vůbec si to nemusí pamatovat...  Ale co pak ty ostatní děti? "Co jste dělali, když jste zjistili, že je vaše dcera pryč?" Pokračovala jsem. "V tu chvíli nám to nedocházelo, protože jsme slavili narozeniny mé sestry, ale když jsme se ráno probudili s kocovinou, uvědomili jsme si co se stalo, a hned vás zavolali." Vyplul s pravdou ven Marryin otec. "To jsou rodiče..." Řekla jsem si v duchu. "Dobře. Děkuju za váš čas a kdybych něco zjistila, tak se ozvu. Nashledanou." Rozloučila jsem se a vyprovodila je ven. Když jsem se vrátila, výsledky testů té bankovky už byly hotové. A měla jsem pravdu, ty bankovky byly falešné! No nic." Teď musím rychle zajet za Koliakovými." Řekla jsem si pro sebe a při tom prohlížela jejich profily v databázi. Byli to slušní lidé a neměli zatím žádný zapsaný trestný čin.

Když jsem k nim jela, zácpa na dálnici se už naštěstí  rozpustila. Jak by ne, vždyť už byla skoro tma...

Přijela jsem před barák Koliaků. Byla to spíš starší chata, která se pomalu začínala rozpadat. Vystoupila jsem z auta a začala hledat zvonek, který byl nejspíš zarostlý v popínavých kytkách. "Tady si!" Řekla jsem si pod vousy, když jsem ho našla a zazvonila na něj. Z baráku vyběhl tak dvaceti pěti letý muž s pistolí v ruce a mířil na mě. Já se schovala za sloupek, vytáhla svou zbraň a zařvala: "Policie! Odložte zbraň, jen se chci na něco zeptat! ". "Ksakru." Řekl polohlasem muž a zahodil pistoli. Hned jak to udělal přiběhla jsem a spoutala ho. Při tom jsem mu řekla jeho práva a šla s ním k autu. "Moc se omlouvám. Myslel jsem, že jste.... že jste někdo jiný... Prosim neodvážejte mne. Mám tu rodinu a musím u nich zůstat!" Naléhal na mě muž. "Kde je vaše rodina?" Zeptala jsem se a podívala na starou chatku. Z okna vykukovaly dvě hlavy, jedna byla nejspíš dítěte a druhá ženy. Zamávala jsem na znamení že mají přijít a ukázala svůj průkaz. "Tak pojedou s námi." Řekla jsem. Proč bych je nebrala. Vždyť ti chlapi z kanálu je chtěli zabít a oni to nejspíš vědí.