Marry

Kapitola 15.

"Moje hlava.." zabrblala jsem, když jsem se probudila. Příšerně bolela, jako by mě do ní někdo praštil. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout kde jsem, ale zanedlouho se mi vybavilo  co se stalo. "A kde to vůbec sem?" Zeptala jsem se nejspíš jen sama sebe, když jsem se rozhlédla. Byla jsem v nějaké tmavé místnosti se zamčenými dveřmi. Taky tu byl chlad, takže tipuji sklep, ale proč mě sem zavřeli?  "Děsí mě, že toho víte tolik." Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi řekl Tom. Že by v tom měl taky prsty? Nepatří k těm mafiánům? Uslyšela jsem kroky. Všechny myšlenky jsem vypustila z hlavy a srdce mi tlouklo jako o život. Někdo odemykal zámek a pak rychlým pohybem otevřel dveře, takže mě na chvíli oslepil. Ucítila jsem pouta na rukou a snažila se vyprostit ze silného sevření něčích rukou, ale bohužel marně. Konečně jsem se rozkoukala! A naproti mě seděl Tom na židli a škodolibě se usmíval. " Co ten tu chce?" Řekla jsem si v duchu...  "Takže, buď mi řekneš co všechno víš o tvém případu dobrovolně, nebo po zlém. Vyber si." Řekl nekompromisně Ghreb. "Jinak?" Zeptala jsem se a snažila mít nebojácný hlas, ale bohužel se mi to nepovedlo... On se jenom pousmál a řekl: "Víš, nejsi první kdo tu u mě takhle sedí. Každý, kdo se motá u Zuhtrů, ať je to polda, nebo detektiv, si tohle prožije. Buď dostaneš dvacet táců a případ odložíš, nebo někdo umře." Řekl Tom. Co asi myslí tím, že někdo umře? Jako já, nebo někdo blízký? "Ale já jsem sirotek" řekla jsem konečně něco pravdivého. "To já vím. Vím o vás všechno." Řekl posměšně. "A kdo by umřel?" Optala jsem se hlasem, který mi každou chvílí přeskakoval. "Vy" usmál se Tom a podal mi nějaký velký černý kufřík. "Je tam dvacet táců. Ber, nebo umřeš." Řekl Ghreb. "A kdy?" Zeptala jsem se provokativním hlasem. "Protože jestli by jste mne zabili hned, ty peníze bych si vzala a kdyby jste mě zabili o víkendu, vybrala bych si smrt." Pokračovala jsem. "Cože?" Zarazil se Tom. "Kdy mě zabijete... Mám zejtra rande a nerada bych o něj přišla" usmála jsem se a snažila předstírat, že se ho nebojím. "No samozřejmě že teď!" Rozzuřil se Ghreb. "Beru ty peníze." Řekla jsem rychle i když jsem věděla, že svědomí mi nedovolí přestat vyšetřovat.