Marry

Kapitola 8.

Přijeli jsme před mou kancelář a chtěli jít dovnitř, ale vrátný nás zastavil. "Beldrová! Oni musí vyplnit dotazník a dejte mi svůj průkaz!" Zakřičel na mě. "Pane bože tady ho máte!" Řekla jsem mu a při tom podávala průkaz. Mezi tím Koliakovi vyplnili dotazník a my jsme mohli KONEČNĚ dovnitř.
      "Moc se omlouvám. Milostivý pán vrátný je hrozný bručoun!" Řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšel. "Posaďte se." Vyzvala jsem s úsměvem Koliakovi. Když poslechli, řekla jsem, ať začnou vysvětlovat, proč měli v držení zbraň bez povolení. Kdyby ho měli, objevilo by se to v databázi. "Asi bude lepší, když vám to řekneme. Asi před rokem jsme si půjčili peníze od někoho, od koho jsme asi neměli. Bohužel mě vyhodili z práce a my jsme přestali splácet. To se jim samozřejmě nelíbilo, a tak nám začali vyhrožovat. Včera nám přišel dopis, že nás zabijí. A tak jsem si pro jistotu pořídil zbraň." Řekl pan Koliak. To byl působivý příběh. Ještě se mi nestalo, aby někdo spojený s mafií takhle pomáhal. "Mohu se zeptat na jméno toho muže od kterého jste si půjčil?" Zeptala jsem se. "Nó... Nevím jestli bych vám to měl říkat." Sklonil hlavu Koliak. "Proč by jste mi to neměl říkat?" Zeptala jsem se. "Jonatan Psuha." Řekla z ničeho nic paní Koliaková. "Je to jedno. Už jsme toho stejně řekli hodně. Je to mafián." Pokračovala a smutně se podívala na svého muže. Psuha? Ten svědek v únosu? No tohle už bych nahlásit měla. Nejsem si jistá, jestli chci vyšetřovat mafii. Zůstanu asi u ztracené Marry. "Pošlu vás do ochranné vazby a vyšetřování převezme FBI. Bude to tak lepší." Řela jsem jim.
     Když jsme si sedali do auta, zeptala se dcera Koliaků: "Paní, můžu se zeptat, kdy uvidím Marry?" Já jsem na ní chvíli jen koukala a přemýšlela, jak by se mohly znát. "Ty jí znáš?" Zeptala jsem se. "Je to moje kamarádka a prý odjela do Německa, ale měla se vrátit už včera." Odpověděla mi dcera Koliaků. "Odkud jí znáš?" Ptala jsem se dál. "Chodí se mnou do školy." Řekla mi. "Můžeš mi říct, jak dlouho chybí?" Pokračovala jsem v rozhovoru. "Už asi měsíc." Odpověděla. Tak měsíc. To se začíná komplikovat, ale je možný, že jsou ty případy propojený! Tím pádem není dobrý nápad nahlásit to. To by mi Marryin případ tuplem převzali! A Marryiny rodiče neříkali nic o tom, že by nešla do školy a navíc že by jela do Německa? Všechny ty otázky a myšlenky mi projely hlavou během dvou sekund. Pak jsem si uvědomila, že na mě koukají Koliakovi s nechápavým výrazem. "Nastupte si." Pobídla jsem je a sama si vlezla do auta. Když se zaklaply všechny dveře, nastartovala jsem a vyjela.