Marry

Kapitola 6.

"Příde i Mike?" Ozval se něčí hlas a s vrzáním se pomalu začaly otevírat dveře. Oslepilo mě prudké venkovní světlo, ale rychle jsem si zvykla a uviděla přicházet Antonyho a nejspíše Huga. "Řikal že neví. Má nějakou práci." Odpověděl Anthony a při tom kráčel rozsvítit lampičku na stole. Měla jsem takový štěstí že mě neviděl! Místnost se rozzářila a já si všimla Huga, který otevírá obrovskou skříň plnou padělaných peněz. "Kdy maj přijít?" Zeptal se najednou. "Každou chvíli." Odpověděl Anthony. Přijít? Kdo? Další lidi? Já chci pryč!!! V hlavě mi lítalo spousta myšlenek proč to nebyl dobrý nápad. Uslyšela jsem auto a po chvíli i boty klapající po žebříku, které byly čím dál víc slyšet. Otevřely se dveře a vešli dva muži oblečení do smokingu. Oba měli sluneční brýle, takže jsem neviděla kam se koukají, a tak jsem radši schovala za stůl i hlavu. Bude mi muset stačit sluch. "Potřebujeme 15 táců. Co za ně chcete?" Zeptal se jeden z mužů. "Milan a Lada Koliakovi. Dělaj moc problémů." Řekl Hugo. To mělo asi znamenat, že je mají zabít. Pak jsem jen slyšela bouchnutí dveřmi a  placáka rukama. "To šlo hladce." Řekl Anthony a Hugo přizvukoval. "Ale teď musíme jet za Jonatanem." Připomněl Hugo a otevřel dveře. Anthony zhasl lampičku a vylezl z kanálu ven. Hugo ho následoval a za chvíli byli oba pryč. Já jsem raději zůstala na místě ještě dalších cca 5 minut a pak jsem rozsvítila baterku. Přišla jsem ke dveřím, sejmula otisky z kliky a opatrně jsem lezla ven z kanálu. Naštěstí tam nikdo nebyl a já mohla nepozorovaně odejít k autu a co nejnenápadněji odjet.

Vyjela jsem z ulice a srdce mi tlouklo jako o život. Do takovéhle situace jsem se ještě nikdy nedostala... To bylo strašný! Ale je to za mnou a já jedu do kanceláře. Snažila jsem se uklidnit všemi různými způsoby, ale věděla jsem, že mi může pomoct jen kafe.

Přijela jsem před kancelář, zaparkovala jsem a šla k vrátnému. Pane bože! On je tam ten bručoun... Sotva na něj zapomenu a musím s ním znovu mluvit. "Dobrej" pozdravila jsem ho, ale on mi jen hodil klíče a koukal se dál na televizi. Uchechtla jsem se a šla nahoru, zabouchla jsem za sebou dveře a doplížila se ke kávovaru. Všechno jsem si nastavila a šla si sednout. Nahrála jsem z foťáku fotky do počítače, počkala tři pekelné minuty než se mi dodělá moje vysněná káva a šla si ji vzít. Tenhle případ nedával smysl, ale možná začne až se zeptám těch Marryiných rodičů na jejich 11 adoptovaných dětí... Hned jim zavolám. "Dobrý den. Potřebovala bych se vás na něco zeptat. Mohli by jste přijít?" Zeptala jsem se když někdo zvedl telefon. "Dobrej. Dostaneme se k vám až kolem páté odpoledne. Byl by to problém?"  Zeptal se Marryin otec. " Ne to je perfektní čas. Děkuju a naschle." Rozloučila jsem se  a típla telefon. Mám asi hodinu čas, tak si aspoň dám všechno dohromady. Takže: " Rodiče nechali Marry samotnou na opuštěném místě a babička tvrdí, že by to nikdy neudělali. Ti kluci obchodují s falešnýma penězma a maj zabít nějáký Koliakovi. Souvisí to spolu?" Měla jsem v hlavě spoustu otázek, ale žádnou odpověď. Hrozný pocit....