Marry

Kapitola 13.

Uf.... Mám za sebou osm dětských domovů a zbývá mi poslední. Doufám, že to bude ten, ze kterého adoptovali poslední dítě. Všechno zatím sedí, ale adoptovat jedenáct dětí je.... Musel by jim to dovolit Tom Ghreb. To je úředník, který má pod palcem všechny dětské domovy. Je to pěkný bručoun, takže by ho asi jen tak nepřesvědčili. Když je něco jen trochu proti zákonu, hned podává žalobu... V tomhle státě kvůli němu adoptovat víc jak pět dětí nejde! Museli... Museli by ho nejspíš podplatit.
Jsem tady. Pánejo tak tenhle dětský domov je obrovský. Je to vlastně hala... Vystoupila jsem z auta a šla zazvonit. Zvonek vypadal, jako by byl nový a nad ním byl nápis "DĚTSKÝ DOMOV BERUŠKA". "Dyng - dong" ozvalo se, když jsem zvonek zmáčkla. Ze dveří vyšel tak dvaceti pěti letý muž a usmíval se na mě. Byl hezký... Měl hnědé na krátko ostříhané vlasy, zelené oči, přiměřeně velký nos a perfektně zarovnané bílé zuby. "Dobrý den. Jsem Rockey Drn a vítám vás v dětském domově Beruška. Co si přejete?" Zeptal se medovým hlasem. Přišel ke mně blíž a já jsem nedokázala říct plynulou větu: " Já ja jsem. Jsem Sara a...... Jsem Beldrová. Pra-cuju ja jako soukromý detekvit, teda chci říct detektiv... A vyšetřuji já zmizení mal malé holky..." pokusila jsem se o odpověď.
Rockey se zachechtal a pozval mě dál. Ani po mně nechtěl průkaz... "Máte to tu hezké" řekla jsem konečně plynule, když jsem vešla dovnitř a ukázala mu průkaz. "Děkuji. Já jsem ředitel tohoto dětského domu. A proč jste tady Sáro?" Zeptal se Rockey. On z té patlanice pochopil jak se jmenuji! Cool...
" Myslíte že by jste mi mohl bez soudního příkazu ukázat záznam adopcí?" Zeptala jsem se ho. " Jistě že ano. Nemám co skrývat. Támhle je!" Odpověděl. "Dobře, děkuji" usmála jsem se na něj a šla ke stolu pro tlustý svazek papírů.

Zuhtrovové- Nagda Packová.

Tak to mám na 100% potvrzený a můžu jít za úředníkem Tomem. To je ten bručoun, kterého nejspíš Zuhtrovivé uplatili, aby mohli adoptovat tolik dětí. Ale musím být opatrná. Lusknutím prstů by mě klidně mohl vyhodit!

"Moc vám děkuji" řekla jsem Rockeymu a s úsměvem mu vracela svazek papírů. "Nemáte vůbec zač. Já vim že jste asi ve službě, ale nechtěla by jste někdy na oběd?" Zeptal se mne. Opravdu se to děje? vážně mě zve na rande? "PANEBOŽE JO!" vykřikla jsem trochu hlasitěji a bezmyšlenkověji než jsem chtěla a celá jsem zrudla. "Jo panebože tak jo. Kdy se vám to hodí?" Zasmál se Rockey. "Omlouvám se já nechtěla křičet... Šlo by to zítra? Ale bude neděle jestli to nevadí" řekla jsem mu. "Ani trochu! Tak zítra. Jo a můžeme si tykat?" Zeptal se mne. "Jo jo jasně Tak zítra ve dvanáct?" zeptala jsem se. "Perfektní. Tak zítra Ahoj."  Rozloučil se a já mu pozdrav opětovala.

Zabouchla jsem dveře a opřela jsem se o ně. "Boží" Řekla jsem polohlasem aniž bych tušila, že to samé si řekl i Rockey na druhé straně.