Můj Vlkodlačí Život ✓

6.Kapča✓

Konečně den kdy mě pustí. Jsem strašně moc šťastná, protože je tu nuda a čumět do stropu jak bysme.

Jo a ještě jedna věc musím na nějakej stupidní tábor kde se seznámím se svýma schopnostma takže to je vážně super.Hlavně je to povinný takže jsem v háji, ale aspoň dvě pozitivní věci na tom jsou. Nemusím si nic balit a druhá že mi po rodičích zbyli nějaké peníze. Noo 'nějaké' byli jsme dost bohatí takže peněz mám dost.

Hlavně si teď musím nakoupit nějaký oblečení, tašku,elektroniku,pár knížek a ještě jídlo protože ty blivajzi tam pravděpodobně jíst nebudu.

Ještě mi řekli že autobus na ten tábor odjíždí ve 4 a teď je 1 takže dost času na nakupování.

******

Nákupy byly pro mě docela těžký. Pro moji smůlu jsem v nákupáku potkala i pár spolužáků, kterým jsem se vyhýbala velkým obloukem. Což mi trochu otevíralo starý rány, ale už mám všechno naštěstí koupený.

A přesně teď čekám na autobus v hloučku malých děcek.
Asi za 10 minut čekání začali přicházet jiné děti. Asi v mých letech a bylo jich dost. Upřímně? Může mě někdo zabít? Nebo mě aspoň od tohohle osvobodit?!

Když už konečně -po delší době čekání- přijel autobus tak jsem měla chuť někam utéct hodně daleko, kde bych se zabydlela a zůstala tam do svý smrti, ale musela jsem nastoupit.

Výdech a nádech. To zvládneš Angie! Ambiciózně jsem se rozhodla vyrazit ke schůdkům v autobusu, ale můj plán byl hodně rychle v tahu když do mě někdo strčil a já spadla.

„Promiň to jsem nechtěl!" začal se omlouvat neznámý kluk. Na pohled pohledný, roztomilý, mladý kluk, ale určitě ne můj typ.

„Vpoho" odpověděla jsem mu a chtěla se zvednout, ale nastavil mi ruku, která se docela i hodila. Díky jeho pomoci jsem byla zase na nohou.

„Jsem Theo. Ty?" řekl s tajemným úsměvem.

„Angie." mrkla jsem na něj když už jsem byla v autobusu a on byl hned za mnou.

Nepřemýšlela jsem moc dlouho a už jsem si to mířila k zadním sedadlům, protože odmítám sedět ve předu s malými děti. To bych nedala. Theo mě naštěstí následoval takže si sedl vedle mě.

Začali jsme si povídat a docela jsem si i začali dost rozumět
Zrovna jsme se smáli nějaký Theově historce když v tom nás přerušil nějaký kluk.

„Hej vy pošuci buďte potichu. Nikdo tu na vás není zvědavý" ozval se nějaký pohledný, ale za to vypatlaný kluk ze zadních sedadel.
Jak moc mě bůh musí nesnášet že mi furt musí házet klacky pod nohy?!

Když jsem zavadila pohledem o Thea tak se spíš skrýval? Jo skrýval to jsem nemohla nechat jen tak. I za tu necelou hodinu mi Theo strašně přirostl k srdci. Takže ať už se mezi nimi stalo cokoliv tak ho bduu bránit.

„Pošuci? A co si ty? Nagelovaný idiot s velkým egem a bez mozku?" zeptala jsem se a začala falešně přemýšlet.

Ihned se přestal smát a podíval se na mě pohledem, který by mohl zabíjet. Díky mojí odpovědi jsme si získali pozornost celýho autobusu. Což mi docela vadilo. Radši jsem pro ostatní neviditelná. Ne střed pozornosti.

„Co si to dovoluješ ? Víš kdo JÁ jsem?!" řekl pěkně vytočeně a na slovo 'já' si dal záležet. Bože. Vážně se tohle musí dít ani ne první den tábora?

Musela jsem něco rychle vymyslet, aby jsem ho mohla ponížit a ukončit tohle.

„Že by nějaký nevychovaný děcko, který neví jak se chovat??"
Zeptala jsem se a snažila se zadržet smích když začal totálně červenat zlostí a jeho kámoši ho museli držet aby po mně nevystartoval.

Pak už nevěděl co říct takže konečně byl potichu. Strašně jsem si ulevila, protože si každý zase hleděl svýho.

Celou cestu jsem měla pocit že mě furt propaluje tím jeho naštvaným pohledem, ale bylo mi to totálně jedno.

Ahoj lidi. Vítám vás u nový delší kapitoly doufám že se líbila byla bych ráda za jakýkoliv ohlasy a rovnou tu máte nový postavy.

Theo

Blbeček - Stilles [Stajls]

To je zatím z postav vše a vidíme se u další kapči