Memories

14.část

Najoednou jsem uslyšela troubení  a uviděla světla....Pak ránu....A už jsem jenom viděla jak moje auto a já s ním letíme do vzduchu a dopadám na střechu...pak se mi celej svět začal točit.....a pak jenom......ČERNO......všude jenom TMA!..... A nic víc..........................

*POHLED JUSTIN*

Ráno jsem se probudil a ještě se zavřenejma očima jsem hmatal Angelu. Ale nenahmatal. Rozlepil jsem oči a vstal z postele. Šel jsem k Angele do koupelny a vyčistil si zuby. Opláchl jsem si obličel studenou vodou a a prohrábl si vlasy. Vyšel jsem z koupelny a ustlal nám postel. Oblíkl jsem si svoje rifle který jsem si stáhl pod zadek a červené Véčkové tílko. Sešel jsem dolu a viděl v kuchyni na barový židli sedět Rose (Angely mamka) Jak má hlavu v dlaních a pláče. Rychle jsem k ní přišel. "Rose co se děje??Kde je Angela?" Koukal jsem se s vyděšeným pohledem. "Angela....ona....ona" Nemohla mluvit jak plakala. "Angela co?! Co se děje...Stalo se jí něco??" Řekl jsem se starostí v hlase. "Ona...měla autonehodu...je v nemocnici!" "Cože??!Rychle se obleč!Jedeme do nemocnice!Jdu si nahoru pro mobil a hnded jsem tu." Řekl jsem a rychle běžel nahoru do pokoje. Vzal jsem si tam mobil a seběhl dolu.Obul jsem si svoje červený supry a Rose už čekala u dveří. Z botníku jsem vzal klíčky od svého bílého ferrari a rychlím krokem jsem šel k autu. S Rose jsme nasedli dovnitř a já šlápl na plyn.  Zastavil jsem u nemocnice a oba dva jsme vystoupili z auta. Zamlk jsem auto a rozeběhl jsem se k nemocnici. Rose na mě ještě něco křičela ale já už neposlouchal. 

(Teď si prosím pusťte písničku- James Arthur-Recovery...U týhle písničky jsem to psala.... A vžijte se do situace...přectravte si jak Justin běží do nemocnice se smíšenejma pocitama....a neví co se děje)

Vběhl jsem do nemocnice a rychle jsem běžel k recepci. "Dobrý den!Prosím vás kde leží Angela Mongomeri?!" "Vy jste její příbuzný??!" "NE!! Jsem její přítel!Kde sakra je?!" Řekl jsem už naštvaně protože jsem byl zoufalý a nevěděl jsem co se děje. "Pokoj 126 v druhém patře. A...." Už jsem jí neposlouchal a rozeběhl se k výtahu. Přivolal jsem si výtah a nastoupil do něj zmáčkl jsem druhé patro. Dveře se zavřeli a otevřeli se v druhém patře. Vyběhl jsem z výtahu a odstrkával od sebe lidi který se mi pletly do cesty. Koukal jsem na čísla pokojů. 118......120.....123....125....126!Konečně už jsem chytl za kliku a chtěl otevřít ale někdo mě chytl za loket a zastavil. "co chcet...."Nedořekl jsem to protože mi skočil do řeči. Otočil jsem se k němu čelem. "Prosím vás pane Bieber!!Nechte si odemě vysvětlit jak na tom vaše přítelkyně je!!Je lepší když tam vejdete s tím že budete vědět co se jí stalo...a budete vědět možné násůledky jejího úrazu...Prosím posaďte se!" Ukázal na stoličku u Angely pokoje. "Dobře...jak na tom teda je??!" "No.....vaše přítelkyně utrpěla vážné poranění mozku. Má zlomená 3 žebra a ruku. No a co se týče toho mozku....Poranila se jí část...která...no.. Angela si nemusí pamatovat poslední 3-4 roky.....nebo tejden...nebo celý svůj život....u každého je to jinak...jde o to jaká část mocku se poraní. Vaše přítelkyně ještě spí takže nemůžeme udělat vyšetření a kontroly u kterých by jsem zjistili jak velké poranění toho mozku je...Chtěl jsem vám to říct aby jste počítal s následky...že si vás třeba nemusí ani pamatovat.." Nahrnuly se mi slzy do očí...pod přectavou že by si mě nepamatovala..."Domře...budu s tím počítat...můžu už dovnitř??!" "ano..kdyby něco volejte na sestřičku." "Jojo...a děkuji za informace." Zvedl jsem se ze stoličky a šel ke dveřím pokoje. Chytl jsem za kliku a ještě se nadechl. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí.  Při pohledu na Angelu která ležela na posteli s hadičkama a okolo ní pípaly přístroje. Tyhle slzy už jsem ale v očích neudržel a rozplakal se. Sedl jsem si na židli která byla vedle postele a chytl jsem jí za ruku. "angelo!Prosím tohle mi nedělej!!Nemůžeš na mě zapomenout!Co bych dělal?!Já tě miluju!A nechci o tebe přijít!Nedokážu si ani přectavit že by sis mě nepamatovala!!" Řekl jsem a moje slzy dopadaly na její ruku.Najednous tou rukou pohla rychle jsem zvedl hlavu a podíval se svýma uslzenejma očima na Angelu. Která se na mě koukala s udiveným pohledem.Vytrhla svojí ruku z mého sevření. "Angelo!!Ahoj! Jsi v po...." Chtěl jsem jí obejmout ale ona uhla. A nenechala mě domluvit. "Kdo jste??Co tu děláte??Chcete něco?!Já vás neznám!Jste nějaký doktor?!Ale to by jste se mnou takhle nemluvil co tu chcete?!!" Řekla...."Ty jsi mě nepamatuješ?!Jsem Justin Bieber!Tvůj přítel!Copak si nevzpomínáš jak jsme spolu byli na Hawaii?!Na nic?!" "NE!!!Tohle se nikdy nestalo!!Prosím odejděte!!A zavolejte sem mojí matku!!" Řekla a já se slzyma v očích šel ke dveřím. Otevřel jsem a narazil jsem na Rose. "Justine?!!Co se děje??!" "Ona,.....ona si mě nepamatuje!Vůbec na nic si nevzpomíná!Co mám dělat?!...no asi už půjdu...protože asi némá cenu tu být když jsem pro ní nikdo..." Sklopil jsem hlavu. "Justine!!Notak!Nevzdfávej se a věř!!Stačí věřit!!To tys jí to naučil TY!!Tak teď musíš věřit TY!!Věř Justine!!" Obejmula mě. "děkuju Rose!Zajdu za doktorem jestli je nějáká šance že by se jí ta paměť vrátila. Jo a chtěla zavolat tebe!"Řekl jsem a pokusil se o úsměv...no spíš to vybadal jako nějákej úšklebek. "Dobře..tak já jdu za ní..a pokusim se jí to něják vysvětlit. Otočil jsem se a šel chodbou nemocnice. Narazil jsem na doktora který mi stav Angely oznamoval. "Dobtý den. Mohl bych s váma mluvit??" "Jo...jistě. Pojďte se mnou promluvíme si někde kde je klid." Řekl a otočil se. Následoval jsem ho tak jak mi řekl. Došli jsme až do sesterny...nebo někam tam. "Tak co jste potřeboval??" Zeptal se a já se nadechl."No...ona si mě vážně nepamatuje... A já...já bych se chtěl zeptat jestli je ještě nějáká šance aby se jí ta paměť vrátila.A jestli je možnost jak jí tu paměť vrátit. Je to takovej zvláštní pocit že si na mě nevzpomíná." "No...pane Bieber. Šance že se vaší přítelkyni paměť vrátí je asi 45% na 55%..Ale když za ní budete chodit....a pomalu jí budete vyprávět vaše zážitky bylo mi docela dost možné že by si mohla něco pamatovat...ale bude si třeba pamatovat jemo úryvky...protože poranění mozku vaší přítelkyně je celkem velké. Ale musíte jí to vyprávět opravdu pomalu..a jen když bude chtít."Řekl mi doktor a nadějně se pousmál."Dobře." Řekl jsem a otočil se na odchod. U dvěří jsem se ještě otočil. "A děkuju za pomoc!" Usmál jsem se a vyšel ven. Šel jsem k Angely pokoji.