Counting days, counting days
since my love up and got lost on me.
And every breath that I've been taken
since you left, feels like a waste on me.
Oswald Cobblepot stál u okna. Se sklenkou šampaňského v ruce sledoval, jak na zem dopadají dešťové kapky. Nikdy nevypadal déšť tak... prázdně. Ve vzpomínkách se vracel ke své největší slabosti. Nestávalo se to často, většinou se Oswald snažil tyto pocity potlačit. Dnešní den ho však uvrhl do melancholie. To je tím počasím, pomyslel si zachmuřeně a napil se. Nerad čelil vzpomínkám, cítil se pak bezradně a zklamaně. Co nejvíc miloval, musel z celé duše nenávidět. Dařilo se to. Až právě na tyto melancholické dny. Usrkl šampaňského a znovu se zahleděl ven. Svět se zdál jako jedno velké území nepřítele. Lidé procházeli s barevnými deštníky. Chtěli ho tím provokovat? Nebyli už dostatečně otravní s těmi svými úsměvy? Jak se někdo dokázal radovat? Nebylo to spravedlivé. Všichni, bez výjimky, prožívali své dokonalé životy, zatímco Oswald přežíval uprostřed prázdného domu a vycházel ven pouze, když ho k tomu něco donutilo. Po těch letech se zdálo, že tomu tak bylo odjakživa. Možná ve skutečnosti nikdy nežil. Nejspíš byl celý život sám, bez ohledu na to, kolik lidí bývalo v jeho okolí. Tato úvaha mu zkrabatila čelo. Nerad se nimral ve svých myšlenkách, nejraději by si vyjmul své srdce z těla a zničil ho, aby už nikdy nemusel nic cítit.
Ten podivín ho sledoval, to bylo naprosto jasné. Oswald netušil proč, ale cítil v tom nějakou lest. Nenápadně pozoroval jeho chování. Mířil k němu, uhýbal pohledem a Oswald začínal být dost nevrlý. Byl rozhodnutý si to s tím brýlatým mladíčkem vyříkat. Stoupl si a počkal, až k němu přijde. ,,Můžu vám být něčím nápomocný?" zeptal se vzápětí. Doufal, že ho tím vyděsí, mladík se omluví a odejde.
,,Nemyslím si. Můžete mi být nápomocný?" opáčil až s dětinskou radostí mladý muž a pohlédl na Oswalda. Oswald zahrál zdvořilý úsměv, ale nejraději by toho zmetka praštil deštníkem. Nenáviděl tenhle typ neodbytných lidí.
,,Copak chcete?" zeptal se Oswald a už byl trochu netrpělivý. Nechtěl zbytečně ztrácet svůj čas, pokud to nebylo nezbytné. Mladík se rozzářil.
,,Co chci, to chudý má,
bohatý to potřebuje,
a když to budete jíst, zemřete," odvětil podivín a jeho oči plály potěšením. Oswald chvíli nevěřícně zíral, pak trhl hlavou a pro jistotu se otázal: ,,Vy... Vy jste mi položil hádanku?"
,,Máte rád hádanky?" zeptal se místo odpovědi.
,,Ne," odpověděl prostě Oswald. Ani se nad tím dotazem nemusel nijak dlouho zamýšlet. Za svůj život moc hádanek neslyšel a málokterou z nich rozluštil, takže je skutečně neměl v oblibě.
,,Takže se dáte poddat?"
Čas utíkal rychle, déšť neustával.... A pak se mezi deštníky se mihl jeden černý, Oswald zahlédl vysokou postavu a srdce se mu zastavilo. Bylo to jen šálení smyslů, přesto by přísahal, že právě viděl muže, kterého celé roky miloval a proklínal. Bylo jedno, jestli to byl skutečně Edward, protože už ta možnost, že by to mohl být on, Oswalda úplně pohltila. Na vteřinu měl pocit, že se za tím člověkem rozběhne. Když si sám sebe představil, jak utíká ulicí a křičí: ,,Ede!", došlo mu, jak hloupý je to nápad. Kdyby to Ed nebyl, udělal by ze sebe hlupáka. Kdyby to Ed byl, nespíš by se Oswaldovi vysmál, popřípadě by ho zastřelil. Oswaldovi došlo, že jediné, co může dělat, je zůstat stát u okna. V žádném z reálných scénářů totiž nebylo napsáno: A Edward Nygma se otočil čelem k Oswaldovi, rozpřáhl ruce a schoval ho ve svém náručí. Oswaldovi oči se naplnily slzami, ale nedovolil si se rozplakat. Zadržel dech, aby se zklidnil. Krátce zamrkal. Sám sebe přesvědčil, že pláč je pro slabochy, a pak dopil skleničku se šampaňským. Přes tohle se přece už přenesl! Tyhle hnusně naivní city už k němu nechoval! Ed Nygma byl už jen vybledlou vzpomínkou na dny, kdy byl Oswald zranitelný.
::: Věnováno Robinovi od Batmana :::
