Will You Find Me? {Vkook}

[3]

,,Tak co tě sem přivádí?" Na skleněný stůl položila tác se dvěma hrnky a miskou cukru. Poděkoval jsem a začal sypat cukr do ovocného čaje.

,,Jen jsem se přišel zeptat jestli policie zjistila něco nového nebo tak." Pomalu jsem srkal svůj čas a snažil se nespálit si jazyk horkou tekutinou.

,,Bohužel ne, ale určitě ho brzo najdou a všechno bude jako dřív." Překvapilo mě jak pozitivně myslela. Tohle bych nedokázal, já bych myslel jen na to nejhorší.

,,Vy jste se s Taem znovu sblížili nebo už nemáš zakázáno se s ním výdat?" Jen jsem lehce přikývl. Lhal jsem, ale co jiného jsem mohl udělat?

,,Mohl bych... do jeho pokoje?" Pohled jsem ze země přesunul k jejím očím. Usmála se a pokývala hlavou. Zvedl jsem se a vyšel schody nahoru. Ještě jsem si pamatoval kde byl jeho pokoj. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Celá místnost vypadala jinak než když jsem tu byl naposledy. Začal jsem se rozhlížet a hledat to co není na zemi a ani to nevisí ve vzduchu. Prohledal jsem všechno od šuplíků po skříň, ale nic. Až pak jsem si všiml otvoru ve zdi, který připomínal posuvná dvířka. Neváhal jsem ani chvíli a otevřel je. Bílá obálka s mým jménem. Otevřel jsem ji a vyndal papír.

Černým inkoustem tam byla napsána dvě slova "samá voda". Roztrhal jsem jej na kousíčky a hodil do koše. Tak přeci jen je to všechno vtip. Vyšel jsem z pokoje opět dolů a tam se zastavil.

,,Už budu muset domů paní Kim, ale děkuji za ten čaj. Mějte se." Zamávala mi na rozloučenou a já se tak znovu ocitl v chladném větru. Chtěl jsem si na něčem vybít zlost, proto jsem se otočil a praštil do stromu na jejich zahradě, přičemž mi na hlavu spadl ořech. Naštvaně jsem zvedl pohled vzhůru a v tu chvíli mi to došlo. Něco co není na zemi, ale ani to nevisí ve vzduchu. Starý domeček na stromě.

Neváhal jsem ani chvíli a pomalu jsem začal lézt nahoru po dřevěném žebříku. Pomalu jsem otevřel dvířka přede mnou a vlezl dovnitř. Všechny ty vzpomínky, ta minulost spadalo to na mě. Porozhlédl jsem se okolo a na stolku přímo přede mnou ležela další obálka. Netušil jsem jestli ji mám otevřít nebo ne, je to přeci vtip, pouhý žertík. I přesto jsem ji otevřel a začal číst.

Ahoj Jungkooku,

Tak přeci jen ses rozhodl mě najít. Jsem překvapený, ale dobrá tedy. Začneme tady. Pamatuješ si to, co se zde stalo? Já ano. Nejde na to zapomenout. Předtím než odejdeš, vše si pořádně prohlédni. Zavzpomínej na ty časy kdy jsme si nebyli cizí, kdy nám na sobě záleželo. Teď se tě ptám a budu se ptát pokaždé. Jsi si jistý, že tohle chceš dělat, opravdu mě chceš najít? Stále se můžeš otočit a dělat jako by se nic nestalo. Teď ale zpět k důvodu, proč jsem zvolil tohle místo? Protože, můj drahý Jungkookie zde vše začalo a odsud půjdeš cestou, která tě provede pro mě důležitými událostmi. Začneme tedy tady, protože zde se naše cesty rozdělili. Nebudu sem vypisovat celý příběh, jelikož si na něj můžeš vzpomenout sám a já potřebuji inkoust na spoustu dalších dopisů. Kam tedy dál? Znovu to bude lehké, jdi na místo klidu, místo téměř tiché, avšak zvuky vran a vzlyků uslyšíš stále. To je další zastávka na tvé dobrodružné cestě.

-Kim Taehyung

Dopis jsem několikrát přehnul a schoval do kapsy. Moje očekávání se nenaplnilo, vtip to nebyl. Nemohl, protože to co se zde stalo vím jen já, on a naše rodiny. Zavřel jsem oči a přehrál si to celé v hlavě. Jeden z nejhorších dnů mého života.

***

Aloha
Už dlouho jsem se neozvala. Neumřela jsem (zatím), takže se nemusíte bát. Tenhle týden pro mě bude náročný, takže vůbec nevím kdy bude nová část. I love you all my sweethearts!❤❤❤❤

-dadinkaz