Will You Find Me? {Vkook}

[18]

Záchranka přijela rychle a naložila Taeho, byl jsem překvapený, avšak šťastný, když mě nechali jet s ním. Záchranáři ho hned začali ošetřovat, já je sledoval a u toho držel Taehyunga za ruku a doufal, že bude v pořádku. Dojeli jsme do nemocnice a oni jej na vozítkách vezli dlouhou chodbou až na ošetřovnu, kam jsem už nesměl. Sedl jsem si na židli, která byla hned naproti dveřím a čekal jsem. Prohlížel jsem si své okolí, chodba byla dlouhá, její zdi byli natřny vybledlou zelenou barvou, podlaha byla z bílého lina, občas se objevil nějaký ten obraz nebo květina a pak už jen dveře do pokojů a židle, pro ty, jež čekali na uzdravení svých milovaných. Stejně tak jako já. Začal jsem přemýšlet o tom, co bude dál, přesněji co bych měl udělat. Rozhodl jsem se zavolat Taeho matce, měla by vědět, že jsem našel jejího syna, který je teď v nemocnici. Vytočil jsem tedy číslo a čekal na odpověď,ta však pořád nepřicházela.

Nevěděl jsem, proč mi to nebere, ale usoudil jsem, že je buď v práci a nebo spí, jelikož byli 3 hodiny ráno. Přemýšlel jsem dál. Chtěl jsem dát vědět ještě někomu, ale neměl jsem jeho číslo a nehodlal jsem opustit nemocnici, dokud nebude Taehyung plně uzdraven. Zatím jsem tedy čekal, doufal jsem, že by u sebe Tae mohl mít telefon s kontaktem na Jimina. A tak jsem dál čekal a stále si prohlížel chodbu, ve které jsem se nacházel. Rozhodl jsem se si mezitím přečíst dopis, který držel Taehyung v ruce, když jsem ho našel. Vytáhl jsem ho z kapsy a rozložil. Pomalu jsem si prohlížel každé slovo a začínal chápat, proč se tohle všechno událo. Obličej jsem schoval do dlaní a snažil se neupustit ani slzu. Přemýšlel jsem, zda se tomuto dalo předejít a pravdou bylo, že ano, dalo se tomu vyhnout.

Nejspíš bych tam takto seděl ještě dlouho, avšak Taeho dveře se otevřeli a z nich vyšel doktor. Hned jsem se zvedl a zamířil k němu.

,,Dobrý den, jsem Jeon Jungkook, kamarád Taehyunga, to já jsem ho našel. Jen jsem se chtěl zeptat jak na tom je." Doufal jsem, že mi odpoví, vím o lékařském tajemství, ale i tak jsem to musel vědět. Potřeboval jsem vědět, jestli je v pořádku.

,,Dobrý den, jsem jeho ošetřující lékař, doktor Jung, bohužel ti nic říct nemůžu, je mi líto." V tu chvíli jsem byl naštvaný, ale chápal jsem ho. Pro něj je jeho práce důležitá a tímhle ji mohl ztratit, každý by to takto udělal.

,,Dobře. Jen, neměl u sebe Tae telefon, chtěl jsem zavolat jeho kamarádovi, jen aby věděl, že se už nepohřešuje." Myslel jsem, že mi to nevyjde, ale doktor Jung mi podal Taehyungův telefon.

,,Pro jednou udělám výjimku, tady máš, ale nikomu ani muk." Řekl a odešel. Sedl jsem si a odemkl telefon. Našel jsem číslo na Jimina a začal hovor. Bylo pro mě překvapením, jak rychle to zvedl.

,,Tae?! Jsi v pořádku?!! Kde jsi?!" Jimin křičel, i přesto, že bylo tak brzy ráno. Divil jsem se, že jsem neohluchl.

,,Jimine, tady Jungkook. Našel jsem ho, teď jsme v nemocnici a je na pokoji, zatím nic nevím, nechtějí mi nic říct." Celou dobu jsem pozoroval dveře do nemocničního pokoje.

,,Opravdu?! Hned tam budu!" Zavěsil. Bylo mi jasné, že do patnácti minut tu bude a měl jsem pravdu. Běžel chodbou jak blesk a zastavil se až u mě.

,,Kdes ho našel, jak je to vůbec možný, já myslel, že už nebyla šance ho najít." Vypadal zmateně a v hlavě měl plno otázek, posadil se vedle mě a já mu vše objasnil. Hned byl klidnější.

,,Stejně by mě zajímalo, proč se tohle všechno stalo, proč tohle vůbec udělal?" Nejspíš nečekal odpověď, soudě podle jeho výrazu. Ale tak kdo by čekal, že to vlastně všechno nebylo kvůli ostatním ale vlastně..

,,Kvůli mně."

***

Aloha
Tak jak si užíváte školu? Doufám, že se vám všem dobře daří a že to tak půjde i nadále. Luv ya all my sweethearts! 💕💕💕

-dadinkaz