Will You Find Me? {Vkook}

[11]

Teď už znáš i Jimina, co se posunout na další úroveň? Už ne moje vzpomínky, ale ty naše. Kolik si toho pamatuješ? Jdi tam, kde jsme se znovu začali bavit nebo už snad nevíš, kde to bylo? Poradím ti, lavička hned u vody.

V tu chvíli jsem si nemohl vzpomenout. Přeci jen to už bylo delší dobu a moje paměť není úplně nejlepší. Lavička hned u vody? Napadalo mě tolik míst. Uvažoval jsem dlouho, až se mi do myšlenek nakonec připletla i řeka u menšího lesíku, blízko které bydlel Jin. Tam jsem ho totiž potkal, když jsem jednou odcházel od Jina a nechtělo se mi hned na autobus. Musel jsem spěchat, nejen kvůli strachu z Jimina, ale taky kvůli odhodlání najít Taeho co nejdříve. Jelikož by mi to tam pěšky trvalo dobrou půl hodinu, vydal jsem se co nejrychleji k zastávce.

Cesta autobusem nezabrala dlouho, byl jsem tam téměř okamžitě. Po výstupu jsem se rozeběhl cestou směřující rovnou k parku. Vyhýbal jsem se lidem jak jen to šlo, kličkoval jsem mezi nimi, ale i přesto jsem do několika vrazil. Ti mě samozřejmě nezapomněli napomenout, jejich řeči jsem však neslyšel, jelikož jsem byl hned pryč.

Po chvíli mi došel dech. Zastavil jsem a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem dorazil ke svému cíli. Obklopovaly mě stromy, jejichž listy byly zbarveny zeleně a květiny nejrůznějších druhů a barev, které po okolí roznášely příjemnou jarní vůni. Vypadalo to tam úplně jinak než tehdy, jako kdyby to nebylo to samé místo. Připadalo mi to tak odlišné hlavně kvůli tomu, že jsem tu potkal Taeho ještě v zimě, kdy bylo všechno pokryté čerstvě napadaným bílým sněhem.

Rozhlédl jsem se, když jsem nikde neuviděl řeku, vydal jsem se po prašné cestičce hlouběji do lesíka. Vlasy mi díky poryvu chladného větru stále padali do tváře a zakrývaly mi tak oči. Pokračoval jsem dál, ale hned jak jsem ucítil studenou kapku na své tváři zastavil jsem se. Myslel jsem si, že je to slza, spletl jsem se. Z nebe se začali snášet další a další. Tak moc mi to ten den připomnělo, byl tu však jeden rozdíl, tehdy sněžilo.

Z deště se stal silný liják, hledal jsem tedy nějaké místo, kde bych se schoval. Běžel jsem co nejrychleji, aby mě déšť nenamočil. Nekoukal jsem na cestu, hledal jsem pouze úkryt, který jsem nakonec našel, když jsem se ocitl pod mohutným stromem. Vydechl jsem a opřel se o kmen. Potom co jsem popadl dech, jsem zvedl pohled a s překvapeným výrazem zůstal hledět před sebe. Možná to byla náhoda nebo jen štěstí, avšak důležité bylo jediné. Byl jsem tam a viděl tu malou krabičku upevněnou zespoda na lavičce.

Pomalu jsem se k ní vydal. Sehnul jsem se a odlepil onen plastový kvádr. Už jsem ji chtěl otevřít a přečíst si vše, co tam bylo napsáno, ale stále pršelo. Vrátil jsem se zpátky pod strom, kde jsem se následně posadil na vystouplý kořen a hlavu zaklonil dozadu. Začínala mi být zima, proto jsem se zvedl, krabičku jsem si dal do kapsy a pevně ji stiskl v ruce. Mým dalším cílem bylo najít cestu ven z toho nekonečného zeleného bludiště. Trvalo by mi to hodiny, kdybych nespatřil muže jedoucího na kole. V tu chvíli mě nenepadlo nic jiného než jej následovat a vyplatilo se to, i přes ten divný pocit, že nejspíš vypadám jako nějaký stalker.

Když jsem vyšel z lesíka ven, byl jsem promočený až na kost. Autobusem jsem takhle jet nemohl a matce jsem zavolat taky nemohl. Zbývala mi jediná možnost. I když jsem nechtěl, nic jiného mi nezbývalo. Šel jsem tedy před jeho dům, zaklepal jsem a čekal, až otevře.

***

Aloha
Vím, že to trvalo a není to nijak záživné, bohužel nic lepšího nyní nevymyslím. Love you all!❤❤❤

-dadinkaz