Will You Find Me? {Vkook}

[15]

Zmateně jsem sledoval osobu před sebou a čekal, co z něho vypadne. Rozhodně jsem nečekal, že ho uvidím zrovna tady a teď. Sundal si kapuci a s prázdným výrazem ke mně promluvil.

,,Taehyung mi tohle poslal, prý ti to mám dát co nejdřív." Z kapsi vytáhl červenou obálku a podal mi ji. Byl jsem překvapený a zajímalo mě, proč je červená. Bylo to snad nějaké vodítko? Nebo snad vzkaz "vše to byl prank"? Doufal jsem v to druhé.

,,Nevíš co v tom je?" Optal jsem se Jimina a čekal na jeho odpověď, kterou bylo pokrčení ramen. Povzdechl jsem si a obálku otevřel. Papír byl zmačkaný, potrhaný, vypadal úplně jinak než ty předchozí. Vyděsilo mě to, i přesto, že jsem nevěděl, co čekat.

,,Proč je to v tak bídným stavu?" Zeptal se Jimin a vytrhl mi papír z ruky. Přečetl si, co v něm bylo napsáno a já mohl vidět, jak jeho slané slzy dopadají a rozmáčejí tak písmena napsána inkoustem. Otočil se ke mně a rukou mě chytil pod krkem. V tu chvíli jsem nevěděl co dělat, proto jsem se jen snažil dostat jeho prsty z mého krku, avšak bezúspěšně.

,,Ty idiote! Nepochopil si snad pravidla?! Měl si to napsaný v tom prvním dopisu! Moc dobře to víš a přesto si to někomu řekl! Udělal si největší chybu svýho života!" Stisk zesílil a mně nezbylo nic jiného, než přidušeně škemrat o puštění. V jeho očích se zaleskl náznak slitování a povolil, přičemž jsem okamžitě padl k zemi, lapajíc po dechu. On jen papír smuchlal do kuličky a hodil ji na zem. Otočil se a odešel, nechávajíc mě tak v temné uličce samotného.

Poté co jsem konečně popadl dech, jsem se pomalu zvedl, přičemž jsem si mnul krk, na kterém se mi jistě brzo objeví obtisky prstů. Sedl jsem si a ruku natáhl k zmačkanému papíru. Rozbalil jsem ji a začal číst.

Ach Jungkookie, copak jsi nepochopil na tom, že se o tomto nemáš nikomu zmiňovat? Je to na tebe až velké břemeno, že? V tom případě tě ho velmi rád zbavím. Už mě nehledej a zapomeň na mě. Rozhodl jsi za mě. Děkuji ti, že jsi se alespoň chvíli snažil vypátrat mě. Moc rád jsem tě poznal. Sbohem

Projela mnou vlna vzteku. Vstal jsem a uhodil pěstmi do zdi. Všechno jsem to pokazil. Znovu jsem uhodil. Zklamal jsem ho. Další rána. A pak další. Proč? Ztratil jsem člověka, na kterém mi velmi záleželo. Víc než jen to, ubíjelo mě i pomyšlení na to, že ho už nikdy neuvidím. Vzpomněl jsem si na všechny ty hezké chvíle smíchu a radosti. Na hry, které jsme hráli jako malé děti a neustále se u toho smáli. Na ty dny, kdy jsme se bavili a všechno bylo v pořádku. Chtěl bych vrátit čas, všechno napravit, ale nejde to. Jsem hlupák, zahleděný sám do sebe. Neschopný, hloupý, nevšímávý kluk. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Zoufale jsem kopal do zdi a křičel. Křičel jsem tak moc, až mě začalo bolet v krku. Snažil jsem se vypustit ze sebe všechnu tu nenávist, ten vztek, který jsem uvnitř sebe choval. Nebyl však vůči Taehyungovi, ale vůči mně samotnému.

Z posledních sil jsem si klekl a opřel hlavu o chladnou cihlovou zeď. Po tvářích mi stékaly horké slané slzy a nepřestávaly tvořit za sebou vlhkou cestu. Byl jsem zoufalec, ale i přesto mě něco napadlo. Jen co se tento nápad objevil v mé hlavě, pevně jsem ho uchopil a sevřel v myšlenkách. Ještě to můžu napravit, přivést ho zpět. Sebral jsem se ze země a rozběhl se. Bylo mi jedno, že mám stále slzy v očích. Nevšímal jsem si otáčenin na mém krku ani krvácejících ran na kloubkách prstů. Byl jsem rozhodnut. Zvolil jsem si prioritu. Najít Taeho za každou cenu.

***

Alohaaa
Tak jste se po neskutečně dlouhé době dočkali! Jsem zpět, i přesto, že nevím jak často budu vydávat, ale už mám čistou mysl a spoustu nových nápadů, například nová verze Flowers, kterou již začínám publikovat. Všem moc děkuji za podporu, můžete se těšit na nové příběhy a pokračování těch stálých. I love you all my sweethearts ❤️❤️❤️❤️

-dadinkaz