Will You Find Me? {Vkook}

[9]

Bylo mi jasné, že to musí být on. Holčička křičející jeho jméno, byla ta co mi předtím pomohla. Zvedl jsem se a pomalu vydal k nim, avšak když jsem byl skoro u nich, Jimin si mě všiml a začal utíkat. Neváhal jsem a rozeběhl se za ním, i přesto, že mi to batoh na zádech nijak neulechčoval. Probíhali jsme různými uličkami a úzkými cestičkami, přičemž jsem neustále pokřikoval "stůj" a "zastav se". V tu chvíli jsem si přišel jako policista, pronásledující kriminálníka. Už jsem byl tak blízko, že jsem ho dokázal chytit za mikinu, jenže on se z ní rychle vyvlékl a utíkal dál. Vzdal jsem to a zastavil se, držíc jeho mikinu stále v ruce. Věděl jsem, že už ho nedostihnu, proto jsem se otočil a vydal domů.

I když jsem pořádně netušil, kde se vlastně nacházím, domů jsem se nakonec dostal. Z batohu jsem vytáhl klíče a odemknul, na což jsem uslyšel hlas mojí matky, křičející kde jsem byl a jestli vůbec vím o dnešních dvou hodinách odpoledního vyučování.

,,Sakra, úplně jsem na to zapomněl." Šeptl jsem si pro sebe a rovnou se otočil ke dveřím, protože nemělo cenu se zdržovat. Jen jsem rychle vykřikl "ahoj" a znovu jsem se ocitl venku před domem. Pomalými kroky jsem se rozešel do školy a přitom přemýšlel na vším co se v poslední době událo. Byl jsem kousek od školy, když jsem zaslechl své jméno. Otočil jsem se a spatřil udýchaného Jina, jak za mnou běží. Doběhl a chvilku se snažil propadnout dech.

,,Ani. Nevíš. Jak. Dlouho. Za. Tebou. Běžím." Řekl, přičemž stále hlasitě sípal. Položil jsem mu ruku na záda a párkrát ho přátelsky poplácal.

,,Křičel jsem na tebe celou dobu a ty ses neotočil. Tomu se říká nejlepší kamarád."

,,Přesně tak." Usmál jsem se a počkal, až se konečně dá dohromady. Pak jsme se konečně vydali do školy. Jin se okamžitě pustil do zdělování nově získaných informací.

,,Představ si, někdo dneska Yoongimu vrazil pěstí. Vypadá teď jako panda a je dost naštvanej. Prý toho šmejda co mu to udělal zabije." Seokjin se rozesmál a já se začal obávat. Jsem si jistý, že to schytám a to pořádně. Se strachem jsem se po boku Jina dostal až před dveře velké bílé budovy a lehce zatlačil na dveře, které se hned otevřely. Vešli jsme dovnitř a pomalými kroky se vydali do třídy. Až teď jsem si začal všímat těch tváří v okolí a všeho, čeho jsem si dříve nevšiml. Nápisy vyryté v Taeho skříňce byly zřetelné stejně tak, jako byly slyšitelné nadávky na něj. I když tu nebyl, všichni o něm mluvili a ve většině případů zle.

,,Jungkooku co je? Poslední dobou se chováš strašně divně." Jin mě zastavil a své dlaně položil na má ramena. Hleděl mi upřeně do očí. Bylo mi to nepříjemné, proto jsem rychle odvrátil zrak a podíval se na zem.

,,Co si myslíš o Taehyungovi?" Zeptal jsem se tiše, ale slyšel to. Zvedl jsem pohled k němu a uviděl tak jeho zmatenou tvář.

,,Proč se ptáš zrovna na tohle."

,,Prostě mi řekni pravdu, je to snad tak těžké?!" Už jsem přestával být klidný. Ruce jsem zaťal v pěsti a čekal na jeho odpověď.

,,Nevím, pořádně ho neznám, ale podle toho co se o něm říká, bych se radši držel dál." Věnoval mi menší úsměv. Chtěl mě tím uklidnit, ale povedl se mu pravý opak. Vztek mě ovládl ještě silněji. Vysmekl jsem se z jeho rukou a ustoupil jsem o dva kroky dozadu.

,,Věříš tomu co slyšíš a hned ho soudíš. Jsi stejný jako ostatní!" Vykřikl jsem a otočil se. Věděl jsem jedno, nemohl jsem věřit nikomu.

***

-dadinkaz