Will You Find Me? {Vkook}

[17]

Když se to stalo, nevěděl jsem proč. Jak se tohle vůbec mohlo odehrát? Možná, že kdybychom to nikdy nezačali, bylo by to tak lepší. Přiznejme si, že tohle se nikdy stát nemuselo, to snad víš Jungkooku. Nikdy jsem nemusel zmizet, kdyby život byl fér nebo kdyby ses snažil. Znám tě až moc dobře Jeone, tohle nebylo tvoje vlastní rozhodnutí. To si ale musíš ve své hlavě vyjasnit sám. Já ti chci pouze osvěžit myšlenky, abys pochopil, proč tohle všechno dělám. Teď ovšem chci, aby ses dostavil na poslední lokaci, na místo, kde jsme se naposledy sešli, než jsem zmizel. Nebudou žádné rady, myslím, že moc dobře víš kam jít. Kdo ví, třeba se znovu shledáme.

Tvůj Taehyung

Jungkook POV

Potom co jsem dočetl dopis, jsem zůstal chvíli jen tak sedět a hleděl jsem do dálky. Po tvářích mi začaly stékat slzy a dopadaly na bílý papír. Tyhle vzpomínky jsem dlouho držel uzavřené v krabičce, nehodlajíc je pustit. Byl jsem šťastný, v té době tak moc, chybí mi to, chybí mi on. Možná, že proto jsem se vydal ho najít, proto mi nebyl lhostejný jako ostatním. Sledoval jsem ty plakáty s jeho fotkou a přemýšlel kde jen může být. Záleželo mi na něm a i teď. Miloval jsem ho a to se nezměnilo. V tu chvíli jsem před sebou viděl ten moment, kdy jsme se viděli naposledy a hlavně tedy místo, kam mám jít.

Věděl jsem, že si budu muset pospíšit, protože to místo se nacházelo na druhé straně města, v jeskyni u jezera. Nikdo o ní nevěděl, jen my. Bylo to naše tajné místo, tam jsme se scházeli a schovávali před zraky ostatních. Rozběhl jsem se z kopce dolů k nejbližší zastávce autobusu. Jak jsem utíkal, viděl jsem jak zrovna přijíždí autobus. Zrychlil jsem, nemohl mi ujet, teď ne. Přeskakoval jsem kořeny stromů a klacky, běžel jsem co nejrychleji. Když jsem doběhl na zastávku, autobus se už rozjížděl. Myslel jsem si, že je konec, protože kdyby ten autobus teď ujel, neměl bych šanci najít ho včas. Autobus ale zastavil a já vběhl dovnitř. Bylo to štěstí a já byl rád za druhou šanci.

Cesta trvala půl hodiny, všude byla tma a já pomalu neviděl na krok. Co ale čekat, když bylo půl druhé ráno. Scházel jsem schody vedoucí k jezeru a rozhlížel se. Nikde ani noha, všude prázdno. Dostal jsem se na písčitou cestu, mohl jsem se vydat buď doprava nebo doleva. Snažil jsem si vzpomenout, kudy jsme vždy šli, hlavou mi probíhaly vzpomínky a já si byl jistý, že musím doleva. Rozběhl jsem se a stále jsem pozoroval skálu, abych nepřehlédl otvor v ní. Běžel jsem a běžel, ale nikde nic. Byl jsem zoufalý, netušil jsem, zda je pořád naděje, že ho najdu. Nehodlal jsem to však vzdát.

Utíkal jsem dál a našel ji, tmavý otvor ve skále. Vlezl jsem hned dovnitř. Vytáhl jsem telefon a zapnul svítilnu. Rozhlížel jsem se okolo. Byla tam zima a vlhko. Obklopova mě jen tmavý kámen, který tvořil skálu a černočerná temnota. Vstupoval jsem hlouběji a hlouběji dovnitř, ale Tae pořád nikde. Postupoval jsem dál a našel jeho čepici, kterou tak rád nosil v tomto chladném únoru. Kousek dál ležela jeho modrá bunda, a pak. Pak jsem spatřil jeho, jak leží na zemi. Rozběhl jsem se k němu a chytil ho do náruče, byl hrozně studený, měl jsem o něj strašný strach. Přehodil jsem přes něj jeho i svou bundu a zavolal záchranku. Tiskl jsem si ho k sobě a hladil ho po vlasech. Byl jsem šťastný, že jsem ho našel a doufal, že teď už bude vše v pořádku. Ovšem všiml jsem si, že v ruce drží další dopis, vzal jsem jej a schoval do kapsy. Hodlal jsem si ho přečíst až tehdy, kdy bude Taehyung v bezpečí, do té doby mi na ničem jiném nezáleželo. Teď mě zajímal pouze on.

***

Aloha
Snažím se překonávat a vydávat častěji, takže tady to je. Luv ya all my sweethearts! 💕💕💕

-dadinkaz