Will You Find Me? {Vkook}

[10]

Obě hodiny jsem přežil bez sebemenší úhony a úspěšně se mi podařilo vyhýbat Jinovi. Konec odpoledního vyučování pro mě znamenal jediné, musel jsem se co nejrychleji dostat pryč. Ze třídy jsem vyběhl jako první a ke skříňce jsem se dostal, jak nejrychleji jsem mohl. Učebnice jsem naházel do skříňky a rychle ji zamkl. Svižnými kroky jsem se vydal ze školy. Na tváři se mi objevil úlevný úsměv, když jsem se bez zranění dostal před školu. Vše však pominulo, když mě někdo silně chytl za vlasy a škubl s mojí hlavou dozadu. V tu chvíli mé oči spatřili zelené kadeře a já tak věděl, že je po mně.

,,Ale, ale! Kohopak to tady máme." Ozval se jeho, pro mě nepříjemný hlas. Zaťal jsem zuby a snažil se dostat z jeho sevření i za cenu toho, že bych přišel o pár vlasů. Jeho stisk však nepovolil a nakonec mnou praštil o zem. Naklonil se nade mnou a s úsměvem mě kopl do břicha.

,,Co tu vůbec dělá nicka jako ty? Čeká tě stejnej osud jako toho debila Taehyunga. Nakonec po tobě ani pes neštěkne." Pak zaťal ruku v pěst a udeřil mě do tváře. Vykřikl jsem kvůli bolesti a vzteku, který jsem tu chvíli pociťoval.

,,Tak o něm nemluv, nic o něm nevíš, pando." Řekl jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšel. Bohužel se naštval ještě více. Napřáhl se, aby mi znovu vrazil pěstí, ale nestalo se tak. Yoongiho odtáhl menší černovlásek a shodil ho na zem, přičemž se hned otočil a pomohl mi vstát. Začali jsme utíkat pryč. Zastavili jsme se u tmavě modrého auta a nasedli dovnitř. Jimin nastartoval a vyjel co nejrychleji.

,,Jsi v pohodě?" Zeptal se a přitom se stále věnoval jízdě. Nevěděl jsem co dělat. Měl jsem tolik otázek a nevěděl, s kterou začít.

,,Proč jsi mi pomohl?" Podíval jsem se na něho. Čekal jsem lehký ušklebek či výraz plný hněvu, ale vše co jsem uviděl byla kamenná tvář bez emocí. I přes to všechno vypadal zlomeně, jako by mu něco chybělo. Věděl jsem co postrádá. Taehyunga.

,,Pral jsem se jestli jsi v pohodě." Volantem, který pevně svíral oběma rukama, lehce otočil doleva a pokračoval dál.

,,Nic mi není. Proč se tak zajímáš?" Odsekl jsem. Zničehonic prudce dupnul na brzdy a úplně zastavil. Červená.

,,Jen aby bylo jasno, ty mě vůbec nezajímáš. Klidně bych tě tam nechal, ať tě zmlátí do bezvědomí, přeláme ti všechny žebra a rozkope ti ten tvůj blbej ksicht, ale nemůžu. Musím dohlédnout na to, že se ti nic nestane a že postupuješ podle jeho pokynů." Teď už jsem viděl všechnu tu nenávist, ten vztek. Stále mi ale nedocházelo, proč to vlastně všechno dělá.

,,Dokážu se o sebe postarat sám."

,,Jako před chvílí? Jediný co chci je, aby ses dostal až k poslednímu místu a přečetl si poslední dopis." Při posledních slovech jsem zbystřil. Věděl o tom.

,,Jak to víš?"

,,To jsi vážně tak blbej. Taehyung mi o tom řekl a pověřil mě, abych na tebe dohlédnul. Byl jsem i na tom hřbitově. Jediný co musíš je držet hubu a přečíst všechny dopisy. Musíš ho zachránit a to uděláš jedině tím, že se dostaneš na konec. Je to jedinej člověk na kterém mi záleží." Znovu zastavil a tentokrát se na mě otočil čelem. Mohl jsem vidět, jak se mu v očích třpytí slzy.

,,Dobře." Řekl jsem prostě a sklopil pohled. Jimin mi položil ruku na rameno a jemně do mě strčil.

,,Vystup, jsme u tebe před domem." Přikývl jsem a otevřel dveře. Než jsem stačil cokoliv říct, byl pryč a já zůstal sám před domem. Dovnitř jsem ale nešel. Z kapsy jsem vytáhl papír a začal číst zbytek.

***

Aloha
Trochu jsem se překonala, a napsala novou část dříve. Děkuji za všechno, co pro mě děláte. Love you all. ❤❤❤

-dadinkaz