Poslední

Kapitola 7. - Modrá laguna

Pozorovala jsem překrásný výjev. Přede mnou se rozprostírala rozlehlá laguna naprosto dokonale tyrkysově modré barvy se dnem neobvykle velkého spádu. Jen o několik stovek metrů dál divoké vlny narážely do tamějších skalisek v nespoutané agónii, avšak tady byla hladina překvapivě klidná, jen se unaveně pohupovala. V životě jsem nic takového neviděla, přesto mi to tu připadalo jaksi povědomé. Zkrabatila jsem čelo v zápalu soustředění. Nepochybovala jsem, že jsem tady už někdy byla. Jenže kdy?

Byli jsme v Kalifornii už týden, z toho polovinu z něj jsme procestovali, ale za tu dobu jsem se nesetkala s ničím takovým. Ani Hollywood mi nebyl tak známý, a to už jsem z něj viděla spousty fotek.

Seděla jsem na pobřeží, rukama jsem objímala nohy přitisknuté k tělu.
Sledovala jsem šedočerné mraky.
Pršelo, řetězce vody padaly k zemi a bouřily tyrkysové moře.
Vlasy i oblečení jsem měla promáčené, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Klepala jsem se zimou, drkotajíc zubama.
I to mi bylo jedno.
Pramínky vody mi stékaly po tvářích, nevěděla jsem, jestli to je déšť či mé slzy.
Ani toho jsem si nevšímala.

Někde uvnitř jsem pociťovala ohromné zoufalství, které převažovalo nad všemi okolními emocemi. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mohlo stát. Vnímala jsem jenom beznaděj. Byla jsem pokořena krutým životem, přestože jsem nevěděla jak. Připadalo mi, jako by se veškerý smysl mého života kamsi vypařil a zbyla jen krutá realita.

Zamrkala jsem v oslnivém světle. Nacházela jsem se přesně v těch samých místech, jenom na obloze nebylo mráčku a slunce mě pohladilo svými zlatými paprsky. Vrhla jsem nechápavý pohled po ostatních, jestli to také viděli, avšak na moji nevyřčenou otázku jsem znala odpověď takřka okamžitě. Ne. Vypadali jako obyčejní turisté uchvácení pohledem na lagunu, která byla v předchozích několika měsících uzavřena. Nikoliv jako lidé v šoku, co se to sakra stalo. Tohle se dělo jenom mně.

Vůbec jsem nechápala co to bylo. Trošku mi to připomínalo mé zkolabování v mořských akváriích, ale tohle bylo jiné. Tentokrát má vize vypadala nejen že reálněji, ale také děsivěji. To co se mi přihodilo před pár dny bylo sice zvláštní, ale byla jsem to pořád já, cítila jsem se pořád stejně. Tentokrát mě pohltila změť podivných pocitů, dohromady tvořící beznadějnou situaci.

Navíc tohle bylo natolik realistické, že jsem si byla jistá, že tohle výtvor mé fantasie rozhodně nebyl.

Pozorně jsem si břeh laguny prohlédla. Snad i poslepu bych věděla, že to tam bude. Byla to obyčejná uměle vytvořená kruhovitá díra umístěná necelý metr pod vodou v nejpříkřejší části pobřeží. Tušila jsem, že to je vyústění podzemního vodního tunelu. Vypadalo to, jako by někdo chtěl, aby i ryby mohly cestovat v místech souše.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla v očekávaném směru tunelu. Po cestě jsem div nezakopla, jak jsem zrychlovala, ale musela jsem si být jistá. Muselo to nějak souviset se mnou a s mým zapomněním, třebaže jsem to nemohla vědět.

Sotva jsem popadala dech, když jsem dorazila k obrovskému komplexu tří budov s vypuštěnou vodní nádrží v čele. Všechno bylo obehnáno neobvykle vysokým plotem z pletiva s ostnatým drátem navrchu, který zajišťoval, aby se nikdo nedostal na druhou stranu. Aby se ale nikdo nedostal do nebo z komplexu? Mráz mi při té myšlence přeběhl po zádech. A stalo se to znovu.

Byla jsem uprostřed skupiny lidí a společně s nimi si prohlížela stavbu z našeho místa za plotem. Připadala jsem si jako zvíře v zoo - uvězněné, nesvobodné. Bez jakýchkoliv práv. Jistá mladá žena s kulatými brýlemi na nose ukazovala směrem k jednomu z čistě bílých domů s obrovskými okny a něco říkala. Viděla jsem jak pohybuje ústy, ale její hlas zněl jako by z dálky. Nerozuměla jsem mu, ač jsem se snažila sebevíc...

"Tesso!" zaslechla jsem za sebou. To mně dostalo z transu. Za mnou běžela Lisa s Thomasem v patách. "Co to do tebe vjelo?"

Beznadějně jsem pokrčila rameny. "Měla jsem takovou vizi..." špitla jsem, "Já to tu znám. Nevím jak je to možné, ale je to tak."

Takže! Pro ty, kteří si toho všimli: ruším pozastavení. A nejen to. Wattpadu nevěnuji tolik času, kolik bych chtěla, takže jsem se to rozhodla změnit - od teď se pokusím vydávat minimálně jednou týdně, protože je trochu zbytečné napsat něco jednou za měsíc, když na to každý během toho měsíce zapomene :D Jinak stále platí: vděčná budu za jakékoliv ohlasy, ať už pozitivní či negativní a samozřejmě taky za hvězdičky, které mi pokaždé pomůžou napsat další část :)