Poslední

Kapitola 15. - Ztracené informace

Na plátně se objevil obrázek mořské panny. Bájné stvoření leželo nehybně na písku. Teprv až teď jsem si uvědomila, že možná vůbec nežilo.

"Toto bude náš záměr. Tady se pokusíme vytvořit z části člověka a z části rybu. Docílíme toho smícháním dvou odlišných genů - lidských a rybích. A jak to vlastně bude probíhat?" kladla si řečnickou otázku, na níž si vzápětí sama odpověděla. "Stručně a jednoduše řečeno, přeneseme vaše vědomí do jiného těla." Bájnou sirénu vyměnil obrázek jakési dívky, velmi podobné předchozí siréně, jenom v lidské podobě. "Na první pohled se vám to možná zdá jednoduché, avšak zdaleka to takové není. Tělo, v němž následně procitnete, vám bude uděláno přesně na míru. A právě proto vás také čekají odběry krve, abychom mohli vytvořit vašeho klona v tom vnitřním smyslu a mysl ho neodmítla. Možná se setkáme s některými neúspěchy, kdy se s novou podobou duše nedokáže vypořádat, ale věříme v úspěšnost." Tentokrát se na plátně zobrazil pohled do laboratoře s několika vědci plně zabranými do své práce s mikroskopem.

"O podrobnějším průběhu se seznámíte až trochu později, neboť by toho na vás mohlo být příliš," doplnila Annalis Robertson a prezentaci vypnula.

* * *

Ležela jsem na pohodlné posteli a hypnotizovala strop. Tento čistě bílý pokoj se měl stát v nadcházející době mým útočištěm. Jeho vybavení bylo skromné, avšak dostatečné, a tak jsem neměla, na co si stěžovat. Přesto mi zde nebylo příliš dobře. Snad za to mohl malý prostor pod svitem lampičky, který ohraničovaly čtyři bílé stěny. Vše tu mělo bílou barvu, jaksi bez života. Žádné emoce. Nijaké místo. Vzbuzovalo to ve mně pocit sklíčenosti a po hodině zírání do stropu mě začala užírat i nuda. Napadlo mě napsat domů rodině, ale k mému neštěstí jsem nezachytila žádný signál. Jak tady asi mohou pracovat bez signálu?

Neměla jsem co na práci a Ellen v této době nejspíš už dávno spala. Tak či onak jsem neměla sebemenší tušení, kde se její skromná ložnice nachází. Chtěla jsem usnout, ale jaksi to nešlo. Při pohledu z okna jsem spatřila jenom tmu. A prázdno, stejné jako to, které panovalo i zde.

* * *

Vešla jsem do malé bílé (stejně jako všechno tady) místnosti. Vše zapáchalo desinfekcí až mi vrhkly slzy do očí a já musela bojovat s nutkáním zacpat si nos.

"Ty musíš být Tessa," ozvalo se za mnou a to mě donutilo se otočit. Ona slova patřila drobné starší paní, kterou halil dlouhý bílý (nečekaně) plášť. Špitla jsem něco na pozdrav, ale sama mi nějaké to laskavé slovíčko používající se při začátku setkání neplatila. A tak jsem fakt, že jí je asi spojení "dobrý den" cizí, přešla bez nějakých zvláštních okolků. "Posaď se," poručila mi. Poslechla jsem a uvelebila se v nemocničním lehátku, což bylo jediné, co se v tomto pokoji nacházelo a dalo se na to posadit, tedy pokud nepočítám malou židličku, na níž už spočívalo pozadí vědkyně. Očividně měla naspěch, a tak si mně jen změřila pohledem a poposunula se na židličce bez opěradla blíže ke mně. Mlčky vyhrnula rukáv mé mikiny, a pak už mě čekalo jenom píchnutí a tupá bolest, jak zanořila jehlu na můj vkus až příliš hluboko do mé žíly.

"Je to nutné?" zamumlala jsem. Při pohledu na naplňující se injekční stříkačku tmavočervenou tekutinou se mi zvedl žaludek, a tak jsem rychle odvrátila zrak jinam. Rozhlédla jsem se po místnosti, snad ve snaze najít něco, co by upoutalo mou pozornost od nepříjemného pocitu, avšak nenacházelo se zde takřka nic zajímavého. Byly zde pouze police plné potřeb k odebrání krve a pár zkumavek s krví pravděpodobně předešlých účastníků této nepříliš oblíbené činnosti.

Jakmile se jehla odtrhla od cévy, div jsem hlasitě nevydechla úlevou. Nechtěla jsem dělat předčasné závěry, ale vážně jsem se obávala, že mi jí vědkyně propíchne zkrz na zkrz. K tomu samozřejmě nedošlo a i kdyby, tak jenom jemně a nejednalo se o nic vážného.

Všimla  si, že mně žena skenovuje očima, jako kdybych udělala něco zakázaného, zatímco jsem si rolovala rukáv zpátky. "Jak to, že ještě nemáš uniformu?" napomenula mně s notnou dávkou kritiky, kterou jsem vyčetla nejen z jejího hlasu, ale také zamračené tváře.

"Co prosím?" nechápala jsem.

"Uniforma. Copak ti nikdo neřekl, že si máš pro svůj úbor dojít do učebny 24?" objasnila a potom ještě doplnila: "To je v budově c."

"Ach tak. Můžu už jít?" Vědkyni má otázka značně překvapila, avšak přesto jen přikývla. A tak jsem s tichým "nashledanou" opustila až příliš pozoruhodně nudnou místnost. Nejspíš jí i rozloučení bylo cizí, protože se jím vůbec neobtěžovala.

Ahoj! Omlouvám se za zmatky, ale wattpad mi zkrátka vydal 2 rozepsané kapitoly, aniž bych chtěla. Teď už by to mělo být v pořádku ;)