Poslední

Kapitola 33. - Útočiště

Na chodbě panovalo šero. Pohupovalo se ve vzduchu a každičkého přítomného strhlo do stavu tajemnosti a menšího děsu z temných zákoutí, kterých v tomto červeném osvětlení nebylo zrovna málo. Člověk se trochu obával, aby na něj zpoza stínu něco nevyskočilo, ale vše bylo při nejmenším zdánlivě klidné. Rubínová záře, jíž měly na starost drobné žárovičky v metrových rozestupech na stropě, tomu dodávala tak úchvatnou atmosféru, že se mi chloupky na krku ježily vzrušením. Rozeznávala jsem pouze siluety mých tří společníků, kteří našlapovali potichoučku jako myšky přede mnou. I já jsem musela jít po špičkách, abych kohokoli nevyrušila ze spánku, či jen neupoutala pozornost vědců podezřelými zvuky svědčícími o našem nekalém chování. Porušovali jsme hned několik pravidel zaráz a moc dobře jsme si to uvědomovali, zatímco jsme se prodírali džunglí rudé. I přes provinilý pocit jsme si při vší obezřetnosti nadále razili trasu skrze červeně zbarvené liány paprsků, se kterými jsme hráli hru stínů. Vzduch prosakoval napětím, ale našlo se tu i cosi, co ve mně budilo náznak nostalgie, i když jsem si tento pocit nedokázala vysvětlit. Vše k sobě dokonale ladilo, to jen my jsme narušovali svým způsobem krásný klid, onenž tu panoval na každém rohu. Vše bylo neklidné a poklidné zároveň, tyto dva protichůdné jevy se dokonale doplňovaly s jakousi nezměrnou harmonií.

Zaslechla jsem šepot. A nebyla jsem jediná, protože i ostatní se váhavě rozhlédli a každému členu našeho dosavadně pouze čtyřčlenného týmu věnovali pohled plný strachu a beznaděje. Připadalo mi to absurdní a afektované, neboť jsme ještě zdaleka netušili, kdo by se za špitáním mohl skrývat, a krom toho jsem si zažila mnohem beznadějnější situace. Třeba to jsou jen studenti, napadlo mě. Studenti, kteří stejně jako my kují pikle vůči vědcům, tajnými schůzemi počínaje. My sami jsme neměli žádný speciální cíl, pouze jsme zamýšleli poohlédnout se po nějakém místečku vhodném pro naše skryté srazy. Bohužel jsem však pochybovala, že tady, v řádce dveří od pokojů něco najdeme.

Jenže z iluzí mě vytrhla skutečnost, když jsem zahlédla dva kráčející přízraky v pláštích, které nyní pohltila až krvavě purpurová.

"Zdrhejte," sykla jsem, zatímco jsem nyní spíše bandu neschopníků, než-li povstalců připravených vzepřít se, poháněla vpřed. Ale Caleb místo toho, aby se rozeběhl, jak jsem po něm požadovala, po několika krocích udělal pravý opak. Zastavil se u jedněch dveří, které jako jediné neměly cedulku s číslem a scházel jim také štítek se jménem, a s nejvyšší opatrností, aby klika ani neskřípla, je otevřel. Příhodně nebyly zamčeny, ale v tu chvíli jsme neměli čas zabývat se těmito, inu, říkejme tomu maličkosti. Každopádně vše šlo jako po másle, a nám nezbylo než rychle vklouznout dovnitř a doufat, že vědkyně nemají příliš dobrý postřeh.

Ponořili jsme se do naprosté tmy. Chvilku jsem jenom mrkala, ale pak se mé panenky přizpůsobily a já konečně alespoň matně spatřila obrysy místnosti, v níž jsme se zrovna nacházeli. Jednalo se o obyčejný pokoj včetně postele, skříně a několika polic. Očividně tento expemplář v současnosti nebyl nikterak využíván, nejspíš se jednalo o neobydlený kousek.

Lisa s Eleandrem zalezli do skříně, která se za nimi s lehkostí zaklapla. Nemusela jsem dlouho dumat, aby mi došlo, že se k nim nevejdu, leda kdybych se chtěla narvat do zásuvky. Vzdálené kroky doprovázené tichou mluvou, které jsem na tu dálku ještě pořádně nerozuměla, mě děsily. Svědčily nevyhnutelnému faktu, že se vědkyně neprodleně přibližují. Kam? Rychle jsem se rozhlížela a váhala, zda se pokusit skrýt v nočním stolku nebo risknout sprchový kout ve skromné koupelně a doufat, že mě za lehce průsvitným závěsem nebudou hledat. V tu mě Caleb popadl za paži a srhl mě k zemi. Prudký pohyb mi vyrazil dech z plic, ale zpocenými dlaněmi se mi aspoň podařilo zmírnit náraz. Do mého levého zápěstí se pustila palčivá bolest, která se rozšířila i do zbytku ruky. Tiše jsem zaúpěla, i když jsem věděla, že na naříkání nemám čas. Doplazila jsem se tedy za Calebem pod postel, nehledě na chladnou zemi posetou nánosy prachu. Přece jen by to mohli občas zamést...