Poslední

Kapitola 39. - Strasti života

Dveře se za mnou s okázalou lehkostí zaklaply a já osaměla v rubínové záři nových, neobjevených světů. Byla to Narnie, jíž nikdy nedostanu příležitost prozkoumat do každičkého milimetru, jak bych si přála.

Okolí se kolem mě točilo, že jsem se musela opřít o stěnu. Svezla jsem se na studenou podlahu a objala své tělo rukama, abych se snad obrnila vůči vší rozpolcenosti. Po tvářích se mi řinuly slzy, jedna za druhou se kutálely, aby zmáčely mé oblečení. Ona neúprosná niterná bolest byla natolik neústupná, že jsem si byla jistá, že jsem v životě nic horšího nezažila. Ztráta Lili pro mě znamenala velkou ránu, která v mém srdci rozťala rozeklanou propast, bezedný kaňon. Experiment mě již rozerval ve dví, mořil mě a mučil, jenže stále tu blikalo nadějné světýlko na lepší časy. Nyní to však bylo jiné. Měla jsem se totiž oněch zdárných, budoucností pohřbených lepších časů vzdát.

Vše se zdálo být zvláštní, možná to bylo otupenými smysly, možná něčím hlubším. Věděla jsem, že to musím udělat za každou cenu, přesto jakýsi kout mé mysli stále protestoval. Nenáviděla jsem ho za zahleděnost do sebe sama, ale také jsem nenáviděla samu sebe pro své rozhodnutí. Uvnitř mě panoval naprostý chaos, vše spílalo a dráždilo mé ušní bubínky, že jsem ani nepostřehla zvuk blížících se kroků.

Zaznamenala jsem ho až ve chvíli, kdy se přede mnou vynořil jako duch v podobě siluety zastřené mlžným oparem mých slz. Caleb.

Neviděla jsem mu do tváře, ale jakýsi podivný smysl mi pokaždé dával najevo jeho blízkost. Jako bych podvědomě věděla, jestli je zde nebo na druhém konci světa.

"Tesso," hlesl, jeho drsný tichý hlas prolomil nesnesitelné ticho. "Nemusíš... Víš, že se nemusíš obětovat?"

Nechápavě jsem k němu vzhlédla. Musela jsem mhouřit oči, abych zaostřila na jeho sporadickým rudým osvětlením zkreslené rysy.

"Najdeme nějaké jiné řešení, něco vymyslíme." Jeho hlas protkalo zoufalství snad ještě silnější, než to mé.

"Žádné jiné řešení není," utla jsem jeho snahu stroze. Kolena jsem si přitáhla pod bradu, jako by mi mohly pomoci se obrnit vůči celému vesmíru.

"Něco najdu, slibuju," pravil prosebně. Posadil se vedle mě a prsty vyhledal mou ruku. Pevně ji stiskl. "Prosím, jen mi k tomu musíš dát příležitost."

Uvědomila jsem si, že ho vůbec nepoznávám. Jako by nyní sbíral odvahu, jež mu kdysi vyklouzla z náruče a roztříštila se na tisíc malých střípků. "Calebe," zavřela jsem, snažila se si jeho marné sliby nebrat k srdci. Pokoušel se mě jen utěšit. "Copak ty nechceš žít svůj život? Budeš mít rodinu, děti... Toho by ses chtěl vzdát? Tímhle stylem to dříve nebo později skončí - a ty víš jak - a já to nechci mít na starosti. Nechci jako jediná z vás přežít a po zbytek života si na svých bedrech nosit břímě tolika úmrtí. Nechci žít s vědomím, že jsem všem těm dětem mohla pomoct."

"Přesně to na tobě obdivuju," vydechl zkroušeně. Ve sporé záři se jeho oči leskly, těžko říct, jestli slzami nebo pouhým klamem. "Ale tohle mi nemůžeš udělat. Prosím, zachraň se. Mysli taky trochu na sebe."

Ironicky jsem se uchechtla, i když tu k smíchu nebylo zhola nic. Šlo spíše o projev hysterie. "Na sebe jsem myslela celý svůj život. Myslím, že je na čase, se od svého sobectví odpoutat a udělat projednou něco čistého... Neposkvrněného. Chápeš?"

„Tesso..."

"Ne!" vyštěkla jsem nepřiměřeně, zmožena vším tím tlakem z různých stran. Měla jsem pocit, že za chvíli skončím umačkána. "Už jsem se rozhodla." Můj hlas nezněl pevně, jak bych si byla přála, naopak se třásl spolu s mých dechem. Ve staženém hrdle mi utkvěl bolestivý knedlík, který svazoval můj jazyk. "Tečka."

"Ne, Tess," odporoval zarputile. Vůbec jsem nechápala, co to do něj vjelo. Ta prosba mu doslova čišela z očí, že jsem nemohla jinak, než jej kývnutím hlavy pobídnout, aby pokračoval. "Já... Já to bez tebe nezvládnu."

Překvapena jeho odpovědí jsem ztuhla. Na malý moment jsem dokonce zatoužila po couvnutí, jenže pak jsem si připomněla, že si takové váhání nemůžu dovolit.

Ostře jsem se nadechla. "Jak to myslíš?" Nemusela jsem se ptát, ona nevyřčená slova jsem četla v jeho tváří.

"Tys ke mně nikdy nic necítila, viď?" Ta bolest v podtónu, jakým onu prostou otázku vyslovil, mi podrazila nohy. "Vždy jsi mě považovala za toho kamarádčinýho malýho bráchu, co se pořád do všeho plete."

Chtěla jsem vykřiknout. Chtěla jsem se propadnout do země. Chtěla jsem se utopit ve vlastním studu. Chtěla jsem mu říct, že se mýlí. Že nemá pravdu. Místo toho jsem tam však seděla, neschopna slova, zatímco se do mě vpíjely jeho oči, v onom šeru spíše kaňky utopené ve směsici emocí, jež mi doposud zůstaly skryty za zastřenými závoji. Dávalo to dokonalý smysl. Vše dokonale zapadalo. Tak proč jsem ho v tom nenašla už dřív?

"Calebe," zašeptala jsem sotva slyšitelně, i když jsem nevěděla, co říct. S nadějí ke mně vzhlédl, avšak když jsem mlčela, odfrkl si.

"Promiň. Jen jsem ti chtěl říct, že bys to měla ještě zvážit. Myslím ten plán. Bůhví, co má ta vědkyně za lubem. Včera nám vtrhla na základnu s tím, že tě máme sehnat, že vymyslela, jak experiment ukončit." Jeho hlas byl komisní; odměřený a chladný, až mě zamrazilo v morku kostí. Poraženecky se sebral ze země. "Zvaž to, prosím."

Rozvážně se dal na odchod.

Byl v polovině chodby, když se mi konečně z pevně zauzlovaných hlasivek podařilo vydolovat slova. "Calebe, počkej!" vyhrkla jsem neurvale.

Těch dvanáct hlásek se neúměrně rozlehlo chodbou a mě naskočila husí kůže. Caleb se zastavil, strnul.

Odpočítala jsem stotřináct napjatých vteřin, kdy jsem čekala na rozsudek svého provinění. Jenže nic se nedělo. Caleb se ani jedinkrát za tu dobu neohlédl, ale po oněch necelých dvou minutách se konečně pohnul a pomalu, tiše odcházel. Beze slov, bez zbytečného hluku, a s bolestí nejen na jeho srdci, ale i na tom mém.

A pak jsem se rozhodla. Rozběhla jsem se za ním, nedbala jsem světa okolo. Chytla jsem ho za předloktí, hruběji, než jsem chtěla, ale na tom nyní nesešlo. Nesešlo na ničem.

Konečně se naše zraky střetly - oba zmatené, zoufalé, vyděšené. Pokusil se mi vysmýknout, avšak nedovolila jsem mu to. Kdyby chtěl, jistě by mu nedělalo problém se z mého sevření vyvlíknout, ale to on neudělal.

Srdce se mi v panice rozbušilo, ale nepovolila jsem mu převzít nade mnou moc. Teď bylo na čase vzít věci do svých rukou.

Konečně jsem se odhodlala.

Přitiskla jsem svá ústa na jeho, pro jednou existoval pouze tento jedinečný okamžik. Vlastně se naše rty o sebe jen letmo otřely, přesto jsem cítila téměř hmatatelnou vášeň.

Nezáleželo, jestli jsem ho milovala či ne. Můj zbývající čas by se dal počítat v hodinách, nesešlo na tom, co se stane teď a tady. Už se to stejně nikdy nikdo nedozví, a pokud ano, tak jen protože by nás prozradil Caleb, a bylo by to až po mé smrti. A co bude po ní mi nemuselo ležet na srdci - stačilo jen vědět, že zemřu pro dobrou věc. Pro naději.

Do onoho, seč tak kratičkého polibku jsem vložila všechno. Calebovo překvapení mě neudivilo, ale vytvořilo mi úsměv na tváři. Chvíli jsme na sebe jen hleděli a užívali si naší krásné společné chvíle. Poslední chvíle o samotě.

Zasloužila jsem si trochu štěstí. My oba jsme si ho zasloužili. Spolu. A nezáleželo na tom, co je pravda a co už ne.

Potom jsem se otočila na patě a po špičkách se rozběhla ke svému pokoji. Nechala jsem ho tam zkoprněle stát.

Beze slov - nepotřebovali jsme jich.

No tak tedy doufám, že jsem vás touto kapitolou nezklamala. Co na ni říkáte?
Mimo jiné nás nejspíš čeká poslední kapitola, takže jsme už opravdu v cílové rovince! Takže opět poprosím o názory, a vzhledem k tématice části vás žádám ještě úpěnlivěji, neboť netuším, co si o tom myslet. :)