Poslední

Kapitola 11. - Sny, vzpomínky, přání

Deník jsem od té chvíle měla s sebou úplně všude. Nyní ležel na dně tašky s mým oblečením a nadskakoval s taškou při jakémkoli zakodrcání.

Seděla jsem v autě. Nic jsem neříkala, ačkoliv vedle mě byla Lisa. Občas něco prohodila ve snaze mě rozpovídat, ale nejspíš usoudila, že to je marné nebo, že se rozmluvím sama od sebe, až uznám za vhodné. I když jí muselo být jasné, že k něčemu takovému rozhodně nedojde. Od smrti Lili mi nechávala spoustu prostoru pro mé myšlenky a pokaždé, když se na něco zeptala, ve tváři měla ustaraný výraz. Věděla jsem, že kdyby se ke mně chovala jako dřív, snáze bych přešla na jiné vzpomínky a nevracela bych se jenom k tomu osudnému okamžiku, kdy jsem Lili poprvé zahlédla mrtvou. Rvalo mi to srdce, kdykoliv jsem si tuto chvíli vybavila. Mou mysl neustále zaplavovaly přívaly dalších zážitků, které jsme s Lili prožily. Bylo to pro mně neuvěřitelně těžké. Vše, jakákoliv každodenní činnost mi činila značný problém. Má bývalá bezstarostnost se vypařila kamsi pryč a zanechala za sebou jen bolest a slzy. Tam uvnitř mě to ničilo. Nikdy dříve jsem si nedokázala představit, jaké to je přijít o někoho tak blízkého. Věděla jsem, že ta bolest časem povolí, avšak bála jsem se, jestli to tak dlouho vydržím.

A to jsem ještě nevěděla, že tohle byl jenom začátek.

Poslouchala jsem to úžasné ticho. Vnímala jsem ho všemi smysly a náramně si ho užívala. Přesto uvnitř mě má duše řvala, křičela, ječela. Přímo šílela nad nespravedlností života, že se tohle všechno musí dít zrovna mně. Mně. Co jsem udělala tak zlého? Tak strašlivého, abych za to musela být tak ztrestaná. V životě jsem na Boha nevěřila, ale Lili ano. Byla to taková křesťanka, co sice do kostela nechodí, přesto se za ní veřejně prohlašuje. A bylo to tu zase. Zase jsem na ni musela myslet. Z tváře jsem setřela slzy letmým pohybem rukou a popotáhla jsem.

Na tenhle výlet jsem se vydala nedobrovolně, avšak mamka chtěla, abych šla. Potřebovala jsem se prý odreagovat, protože jinak bych se uzavřela od okolního světa. Dle ní bylo třeba mě socializovat, přestože jsem poslední týden ani nevkročila do školy a to dokonce na její přání. Jenže nyní prohlásila, že je naopak třeba postupně se zařadit zpátky do každodenního života. Ona sama to špatně snášela, ale přesto jí tolik záleželo na mě. Dokonce mi připadalo, že si mě hodně hlídá, abych neudělala nějakou hloupost jako je třeba skok z mostu nebo tak něco. Jenže po pravdě mě Liliina smrt spíše odradila, naopak jsem si uvědomila hodnotu života a jak lehké je o něj přijít. Od té doby jsem se i začala bát sama na ulici a zvláště ve večerních hodinách jsem vyžadovala doprovod stůj co stůj.

Možná je to překvapivé, ale rána Liliina náhlého odchodu značně zarmoutila i Lacey. Během parkuru se často pomalu vlekla, začala shazovat laďky a došlo i na odmítání houpačky. Připadala mi zase jako štěně, které se vše musí naučit od začátku, jenom jí chyběla ta, pro štěňata typická, euforie.

Doslova jsem se topila v myšlenkách. Jako kdyby mne ony měly stáhnout pod hladinu a já mohla utonout zoufalstvím. Jediný, kdo to snesl jakž takž dobře, je táta. Nemá už sice bezstarostný úsměv jako dřív, ale přede mnou se většinou zoufale snaží zachovat se co nejklidněji. Nechápala jsem, jak v době může dusit bolest, která pálí jako žhavé uhlí.

***

"Už jsme skoro tu," oznámila mi Lisa. Trhla jsem sebou. To je další věc, jíž mi sestřina smrt přinesla - najednou jsem si připadala strašně lekavá. Vše mě hned vyděsilo, stačil stín stromu za slunečného dne, abych leknutím uskočila nebo nevyjekla. "Ach, Tesso, to víš, že mě to mrzí," špitla do ticha. Možná si myslela, že to napětí mezi námi slovy prolomím, avšak já nadále mlčela. Ne vždycky jdou věci podle plánu... Vlastně skoro nikdy.

Názory? :D Já vím, trošku o ničem, ale brzy nás čeká další zlom ;)
A možná v blízké době vydám novou fantasy knížku. Zajímalo by vás to? :D