Poslední

Kapitola 36. - Nepochopení

Opět jsem se plížila do základny našeho skromného povstaleckého týmu. Na komplex už dávno padla tma a přikryla ho pod závoj černoty, kterou narušoval jen osamělý uzoučký srpeček měsíce, jehož jsem ještě před několika chvilkami upřeně pozorovala zpoza vyleštěného okna přiděleného pokoje. Bylo něco málo po jedenácté hodině večer, ale v tu chvíli jsem si připadala čile víc než dost, což jsem uvítala s jistým zadostiučiněním, neboť to značilo, že už jsem se zdejšímu času úspěšně přizpůsobila. Což už bylo třeba. Neustálé zívání, mžourání ve snaze udržet své oči otevřené a narušená koncetrace by mi příliš nepomohly při řešení životně důležité vzpoury.

Opatrně a co nejtiššeji jsem vklouzla za dveře. V místnosti panovalo šero, kterému dominovalo zčásti zastíněné světlo. Celá parta byla shromážděna na druhém konci místnosti kolem jeho zdroje, snad kvůli nějakým plánům, ale v nízkém jasu jsem nedokázala nic moc rozlišit. Jediné, co jsem viděla, byly postavy, stínící svit, a paprsky, které se kolem jejich siluet dravě hrnuly z hloučku.
"Nějaké nové návrhy, které by nepostrádaly na smysluplnosti?" zeptala jsem se rádoby mimochodem, "Už-" Zarazila jsem se, když jsem zaslechla úpění, načež se jedna z postav ohlédla mým směrem, čímž zhýřila závoj dlouhých narezlých vlasů, a o krok ustoupila. Naskytl se mi tak výjev na dvě osoby, jednu tisknoucí druhou ke zdi. Tomu všemu vládla záře za zády mučitele. O pár kroků jsem se přiblížila, abych se mohla lépe podívat, ale to, co jsem zahlédla, mi vyrazilo dech.

Jakýsi kluk - onen zlatavý rozcuch krátkých vlasů jsem okamžitě identifikovala coby Caleba - tlačil mě neznámou dívku ke stěně, pevně ji držel za ramena, zatímco ona se zoufale bránila a snažila se mu vysmeknout, vřískajíc skrze roubík, který jí tlačil mezi čelisti. Z jejích očí vyzařovala hrůza a strach, jak zoufale těkala mezi všemi přítomnými, jako by čekala na svého zachránce. Její hrudník se rychle zvedal a klesal, všimla jsem si i mírného třasu. Když si mě všimla, na malý okamžik ustrnula v půli pohybu, ale jakmile se její panenky ještě více rozšířily, začala se bránit a skučet s ještě větší vervou. Lisa jí i přes zmítání z levé strany pevně držela za paži, aby dívce vždy, když se vzepřela, uštědřila menší lekci a surově rukou trhla. Eleandr si skoro ležérně přehazoval z ruky do ruky kapesní nůž, připravený k odejmutí poslouchacího zařízení a snad netrpělivě vyčkával, až se dívka zklidní, aby tak mohl učinit. Když si mě všiml, přitiskl dívce rty k uchu a něco jí pošeptal tak, aby to slyšela jen ona. Ať už ale jeho slova zněla jakkoli, změna se dostavila takřka okamžitě - holka se přestala bránit tak zuřivě. Eleandr využil situace a chytl ji za zápěstí. Sekl po mně vražedným pohledem, asi jsem jim přerušila útok na nebohou oběť. Chtělo se mi ječet, ale mé plíce nepropustily jedinou hlásku. Zoufalství se ve mně hněvivě spékalo se zmatkem a hrůzou, jak rozporuplně jsem se cítila.

Slyšela jsem, jak se mi rozbušilo srdce, jak dunilo, vnímala jsem každičký jeho úder, zatímco jsem nasávala ten strach, co visel ve vzduchu.

Konečně jsem své hlasivky přiměla ke spolupráci.

"Co to má k sakru znamenat?!" spražila jsem je o něco více nahlas, než jsem původně chtěla, za což jsem si vysloužila další bezeslovné napomenutí tentokrát od Caleba, jemuž činilo potíž udržet nebohou oběť, či za co bych ji vlastně měla považovat, a zároveň se hlavou natočit ke mně. Jeho oči postrádaly jediné známky citu, když se jimi vpíjel do těch mých. Zračil se v nich vztek a zuřivé výčitky.

Prozradila jsem je.

Prozradila jsem nás.

Tu zrůdnost, co měla proběhnout v naprosté tichosti kvůli dívčině štěnici, jsem dokonale zhatila.