Poslední

Kapitola 27. - Snaha bez úspěchu

"Bylo to hrozné," zašeptala jsem a nervózně se poškrábala pravou rukou na levé paži. Skousla jsem spodní ret, nehledě na bolest, kterou mi tento akt způsobil.

Lisa se ještě stále vzpamatovávala z šoku. Nevím, co si od pojmu experiment slibovala, ale v její tváři bylo znát, že tohle rozhodně ne. A kdo by si taky pod tímto slovem představil smrti nebohých studentů? Jenže někdy jsem měla takový pocit, že je to úplně zřejmé. Experiment přeci musí existovat od toho, aby se tam testovalo, a jakýkoliv jiný význam by nedával smysl. Ne nadarmo se říká experimentovat na myších, ty si to přeci také povětšinou odskáčou smrtí v ne příliš krásných podmínkách.

Člověk by řekl, že na lidech nemohou dělat to samé, co myším. Vždyť to by přeci nebylo ani trošku humánní. Ale tohle nebylo humánní. Tohle bylo leda tak hrozné.

Tento fakt jsem si uvědomovala už, když jsem klečela u Ellenina mrtvého těla a snažila se ho probudit k životu. Sice jsem na to zapomněla pokud vlivem séra, avšak tam někde uvnitř mě to zůstalo. Tam někde uvnitř jsem si situaci zachovala, abych se k ní mohla v budoucnu vrátit a s pomocí ní zničit všechny, kdo v tom měli prsty a nic proti tomu neudělali.

To bych ale měla nejprve začít se sebou...

"Jsi si jistá, že..." zkusila Lisa, aniž by se snažila větu dokončit. Místo toho jí nechala otevřenou, stejně jako se jí otvíraly dveře k nezměrnému množství otázek. Nicméně po několika vteřinách jí nakonec nenechala vyznít do prázdna a ještě jednou se pokusila jí přidat závěr. "Jsi si jistá že,... Že..." Viděla jsem, jak se její hrudník zvedá, když uklidňovala samu sebe, aby nepanikařila. "Že to nebyly třeba jen halucinace či tak něco?"

Tahle nedůvěřivá slůvka, ač vyřčená s nejvyšší opatrností, mi vrazila kudlu do zad. "Ne," řekla jsem rozhodným hlasem, "Rozhodně to s tím nemělo nic společného." Když jsem viděla její pohled, ještě jsem doplnila uštěpačnou poznámku: "Myslím, že bych poznala halucinace."

Lisa se zatvářila uraženě, na malou chviličku se v jejích očích objevila rozmrzelost a ruce do té chvíle volně položené v klíně sebou škubly, jako by pocítila nutkání je založit na prsou. Její spodní ret se mírně zachvěl při dlouhém nádechu. Pak ale prvotní naštvání vymizelo a nahradila ho starostlivost. "Já ti věřím, ne, že ne," zajíkla se. Viděla jsem, jak hluboko ze svého hrdla doluje a vybírá správná slova, aby je mohla zase vyloučit a přemýšlet o vhodnějších. "Věřím ti, že to tak vidíš," opravila se, "Věřím ti, že z tvého úhlu pohledu tomu tak je. Jenže někdy zdání klame, víš?" Mluvila potichu, snad aby mě nerozrušila.

Neurčitě jsem pohnula hlavou ze strany na stranu a dramaticky si povzdechla. "Myslím to vážně. Všechno do sebe dokonale zapadá, musí to tak být. A nic mi není, jsem v nejlepším pořádku."

"Tím to možná bude," broukla si pro sebe, ale pak se podívala na mě. Její pohled byl zamlžený, zračila se v něm bolest z domnělé ztráty své kamarádky. Ale ona mě neztratila. Kromě mírné bolesti hlavy jsem se za poslední měsíce snad necítila živěji. Tedy alespoň fyzicky vzato, mé nitro totiž bylo absolutně vyždímáno.

"Copak ty to nechápeš? Vše spolu dokonale souvisí, v životě jsem si ničím nebyla tolik jistá."

"Ne." Promluvila rozhodným, ledovým tónem, až mi z toho naskočila husí kůže. "Vůbec nevíš, jak to může být ve skutečnosti. Co když jsi se zbláznila? Co když tvé podvědomí zformulovalo to, co si pamatuješ, a našlo si vlastní odpovědi na ně? Co když sis to všechno jenom vymyslela, aby ses necítila tak nevědomě? Protože jsi měla příliš mnoho otázek, ale žádné řešení?" Oči se jí zaleskly slzami, ale rychlým mrkáním jim nedovolila vzejít na povrch. Ty otázky, jež se jí linuly od úst a kterým dodala život, jí ranila, ale ona jim věřila. A nejspíš usoudila, že nejlepší cesta je skrze upřímnost.

Svým způsobem měla pravdu. Jistě, měla více než pravdu, byla to jedna z nejpravděpodobnějších a zároveň ta nejmírumilovnější možnost pod sluncem, jaká kdy mohla nastat. Mé srdce doufalo, zatetelilo se štěstím při té myšlence - že chyba možná není na jejich straně, ale na té mojí - jenže musela jsem si také přiznat jeden fakt. Bylo tu hned několik důkazů o nepravdivosti Lisiina názoru. Za prvé: vize, které předcházely nehodě, a tehdy můj mozek ještě žádnou neobjevenou chorobnou vadou vymýšlet si minulost netrpěl. Musela bych už od návratu mít potíže, kdy si mé podvědomí ponejprv stvořilo vize, kdy už bylo postiženo neznámou nemocí. Tak či onak bylo zřejmé, že by toto postižení muselo nějak vzniknout v průběhu experimentu nebo někdy v nadcházejících dnech po mém příjezdu domů, to jsem se však do žádných rizikových situací rozhodně nedostala. A přece jen bylo jedno, jestli experiment probíhal nějak jinak než v mých vzpomínkách, každopádně by v takovém případě on zapříčinil mé poškození. Třebas v nepovedeném pokusu, či tak něco. Důležité však je, že se nazývá experimentem a už jenom to slovo mluvilo za vše.

A navíc existovala skutečnost, že moje omezená představivost zdaleka nebyla schopna splodit něco, co by se s realitou tak dokonale propletlo.

A tak mi nezbylo, než nadále odporovat a snažit se to Lise vysvětlit. "Prostě to vím, úplně stejně, jako vím, že se jmenuju Tessa Key a že žiju na planetě Zemi a ne třeba na Marzu," prohlásila jsem.

Její nesmlouvavý výraz však mluvil za vše.

Možná bych bývala měla být nešťastná, litovat toho, že jsem jí musela vyprávět o svých navrácených vzpomínkách, ale tak to nebylo. Upřímně řečeno jsem byla ráda, že jsem někomu vysvětlila mé zmatené myšlenky, nehledě na to, že to možná nepochopil. Navíc jsem Lise vyprávěla jenom zlomek celého dění, a že ho bylo hodně. Utajila jsem před ní smrti ostatních, pouze jsem se zmínila o Ellen, ale ti zbyli možná vyplynuli sami, sdělila jsem jí o tom, že jsme se tam učili, a pak samozřejmě mořské panny na styl Avatara. Ani sérum zapomnění jsem nevynechala, naopak o něm a o podlé vědkyni jsem povídala nejvíce. Ještě před několika chvilkami nechápala, proč zrovna sirény a k čemu tak věda dospěje, a proč by bylo třeba experiment udržet v tajnosti. Každopádně to byly mnohem příjemnější námitky než tohle, protože u nich jsem alespoň přibližně věděla.

Na tomhle bylo nejhorší, že i mě to dovedlo na rozcestí a ačkoliv se rozum snažil odůvodnit si experiment jakkoliv, váhala jsem. Váhala jsem, jakou cestu si vybrat.

"Hlavně to nikomu neříkej."

Lisa se zatvářila, že chce něco namítnout, ale předběhla jsem jí. "Prosím." sykla jsem a pak ještě jednou jsem to zopakovala.

Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby mě poslala na psychiatrii.

Myslíte, že se Tessa rozhodla správně, když o experimentu prozradila Lise?
Mimochodem má tato kniha nový cover, za který vděčím Gipi155. Opravdu mě ohromil a mě osobně se líbí více než ten minulý od HPAliceHP8. Co na něj říkáte vy?