Poslední

Kapitola 28. - Střední škola?

Z nemocnice jsem odjela ještě tentýž týden. Prý jsem byla v bezvědomí pouze třicet šest hodin, což nepokládali za příliš velké ohrožení, zvláště protože se neprojevily žádné následky. Tentokrát u toho nebyla žádná podlá vědkyně, a tak vše proběhlo relativně v klidu.

Samozřejmě i tak jsem si musela projít kontrolou a rentgenem. Kromě zlomeného žebra od pásu se mi naštěstí nic jiného nestalo. Přesto jsem dostala za úkol se dostavit na prohlídku hned následující pondělí.

A nejspíš bych tam i dorazila, kdyby mi to nikdo nepřekazil.

Mé srdce tehdá ještě stále bušilo na poplach, div mi nevyskočilo z hrudníku, jen co jsem pomyslela na experiment. Nevěděla jsem, proč jsem nad ním musela uvažovat právě druhého dne po propuštění z nemocnice v průběhu vyučování, ale usoudila jsem, že bych se neměla divit. Navrácené vzpomínky mě ještě budou pronásledovat dlouho a nikdy se z mého mozku už nevykouří.

Ani pod další dávkou séra zapomnění, pokud tedy bezejmenná vedoucí experimentu nelhala. Nezbývalo mi než doufat, jenže sama jsem si nebyla přesně jista, v co přesně. Že sérum zase zpětně zapůsobí? Že se něco stane, cokoliv, a vymaže to všechny mé starosti z povrchu zemského? Že se prostě probudím a zjistím, že to byla jen zlá noční můra? Mé jediné přání se skládalo z obyčejné, na pohled docela jednoduché, ale bohužel nevyplnitelné prosby: být zase tou normální dívkou lámající si hlavu zbytečnostmi a s životem z nadýchané cukrové vaty.

Všimla jsem si učitelčiných starostlivých pohledů na můj očividně viditelný stav. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak jsem v jejích očích vypadala, ale snad na mě bylo vidět něco neobvyklého, když jsem si podpírala rukou hlavu ve snaze nasadit znuděný výraz (který jsem se mimo jiné pokoušela nastolit i v mém nitru) a hlubokými nádechy pozvolna klidnila svůj zrychlený tep.

Ona nevěděla nic o zesnulé Lili, a tak narozdíl od třídní nemohla můj sklíčený zjev přisuzovat smrti sestry. Přece jen jsem za to však byla vděčná, protože neustálé opakování slov jako je "Upřímnou soustrast za tvoji sestru" nebo "Všechny nás její smrt převelice zasáhla" mi nijak nepomáhala. Kdyby to prohodila jednou, vzala bych v potaz, že to myslí upřímně a od srdce, či třebas jen pokládá za slušnost se k tragédii vyjádřit, ale možná by mě i zahřál na duši její projev smutku. Vzhledem však k tomu, že o tom mluvila pořád a ignorovala mé zadržované slzy nad jednou z mých největších ztrát, když už beztak mám problémů nad hlavu, už mi to tolik příjemné nebylo.

Všimla jsem si ze sešitu vytrhnutého listu, který se povaloval na mojí lavici. První řádek zdobila překrásně napsaná otázka zakončená pěkným španělským otazníčkem, jaký uměla jen Lisa. Snad za něj mohl fakt, že se narozdíl od mé němčiny učila španělštinu.

Myšlenku jsem uznala za nedůležitou a vyhodila ji zmuchlanou v pevné kuličce do šuplíku nezajímavých věcí.

Přejela jsem očima po lince.

Už víš, kam půjdeš na střední?

Ta věta mě úplně vykolejila a vyhodila mě z už tak dost narušeného konceptu. Zdánlivě se zdála jako nedůležitý detail, ale bohužel jím vůbec nebyla. Ta volba, před níž bych se měla v následujících dnech postavit, měla ovlivnit celý můj život. Vůbec jsem před tím nepřemýšlela nad mým budoucím vzděláním, až postupně upadlo v zapomnění podobně jako experiment.

Nyní bylo třeba myšlenku na střední zase obnovit, stejně jako tomu bylo s experimentem.

Rozhodně jsem se necítila na to zůstat doma a nakonec skončit někde s laciným zaměstnáním a mizerným platem, jenže vůbec jsem neměla ponětí, pro jakou školu se rozhodnout. Vlastně jsem se tímto problémem zabývala naposledy v osmé třídě, kdy jsem přemýšlela, zda-li se nevydat uměleckým směrem. Bohužel mé prvotní nadšení opadlo po pololetní změně učitelky na výtvarnou výchovu kvůli špatnému zdravotnímu stavu původní pedagožky tohoto oboru.

Každopádně teď se mi ten záludný dotaz vyhoupl na rameno, šimrajíc mě váhavými paprsky děsu na zátylku. A mně se jej nedařilo setřást.

Vzala jsem do ruky modré pero a protočila ho v prstech. Stejně jako se sevřelo mé hrdlo, jsem i ono pero sevřela při pomyšlení, že poskvněný kus papíru, který mi jeden čas jako jediný dával za pravdu, že experiment opravdu existoval nejen v mojí hlavě, byl popsán právě tímto psadlem.

Pevně jsem uchopila objímku a na otázku odpověděla jednoslovnou otázkou.

Ty?

Mé písmo nebylo přímo ošklivé, naopak jsem v sobě chovala jakousi hrdost na svůj styl, avšak v porovnání s Lisou vyšla veškerá snaha na zmar. Obdivovala jsem eleganci, jakou byla schopna vdechnout několika slovům pouhou propiskou.

Poposunula jsem stránku na Lisiinu polovinu lavice a na chviličku jsem se zaposlouchala do výkladu o sedimentálních a metamorfovaných horninách, který nám vyučující přírodopisu podávala s usměvem na tváři.

Za chviličku už přede mnou ležel papír s Lisiinou odpovědí.

Původně jsem zamýšlela si dát na rok pauzu, ale nakonec jsem usoudila, že by to bylo zbytečné plýtvání časem... A tak mám v dubnu přijímačky na SŠ pedagogickou.

Rok si od školy oddechnout bych uznala za vhodný nápad u každého jiného člověka, ale na Lisu mi to nesedělo. Lisa patřila k lidem, kteří si přáli, co nejdříve absolvovat potřebné studium k tomu, aby byli schopni zajistit rodinu. Jejím cílem bylo mít děti ne-li ve dvaceti.

Za to já jsem její nadšení ohledně brzkého založení manželství a potomků nesdílela. Připadala mi jako blázen a dvojnásob to platilo, když jsem k tomu přičetla i její prospěch. Ne přímo špatný, ale někdy byla zkrátka ráda, jakmile se jí na vysvědčení objevila nějaká ta trojka z matematiky, fyziky nebo chemie. Všeobecně to vypadalo, že moudrosti nedostala zrovna největší krajíc, protože si všechnu chytrost ukradl Caleb jenom pro sebe. Ukázal se coby génius v porovnání se svými sourozenci, kteří i přes jeho handicap, že byl o dva roky mladší, zaostávali daleko za ním. Někdy na mě působil jako Ainstein.

V tu chvíli se však dveře s mohutnou ránou rozratily a já s trhnutím po několik dlouhých vteřin zapomněla dýchat. Mé plíce vypověděly službu, stejně jako můj mozek.

Copak se asi stalo? ^^ Názory? Opakuji to již po sté, ale stále platí, že budu ráda za jakoukoli odezvu, i kdyby se mělo jednat o kritiku.