Poslední

Kapitola 17. - Ellenin osud

Pomalu jsem se procházela mezi malými vyvýšenými vodními nádržemi přibližně o velikosti trochu velké rakve. Pozorovala jsem těla bez života, jejichž tělo od pasu dolů pokrývaly šupiny a srostlé nohy zakončovala ploutev. Na živo působily ještě více jako opravdové sirény než na fotografiích a nákresech, které jsem vídala v podslední době víc než často. Na neuvěřitelnosti tomu také dodával fakt, že prý ještě nejsou přímo dokončeny. Nicméně až budou, do čista nám to změní život, protože pak teprve začne opravdové dobrodružství. Mořské panny se stanou skutečnými, zatímco my si budeme hrát na Avatara v mořském provedení.

A pak jsem konečně zahlédla svoji bytost. Ohromeně jsem přišla blíže a naklonila se nad okraj. Opravdu to byla ona. Tedy spíše já. Vlasy mého nového 'já' nabíraly nádherného fialového odstínu, zatímco tvořily svatozář oválnému obličeji. Vypadala úplně přesně jako moje maličkost - tedy v rámci možností. Malý nos, pihy jenom ve fialovém provedení, poměrně úzké rty... Největším rozdílem byly oči. Sice měly stejně kulatý tvar jako ty mé, a stejně tak skoro až černé duhovky, avšak tyhle přesto působily jaksi jinak. Jen ony jediné mohly za neživost celého díla, které jako by povstalo z bají a pověstí. Byly sklelné a jejich pohled ulpěl v neznámu. Má siréní podobizna nebyla nikterak oblečená, ale očividně to mrtvému tělu vůbec nevadilo. Fascinovaně jsem na ni hleděla, nemajíc slov. Ruku jsem natáhla, ponořila ji do vody, aniž bych brala ohled na rukáv saka, a jemně se bříšky prstů dotkla nafialovělé pokožky. Stále jsem tomu nemohla uvěřit - tohle nemohla být pravda. Cítila jsem se jako ve snu, až na to, že jsem věděla, že to sen nebyl. (Ve snu by mně ani nenapadlo, že se mi to možná jenom zdá.) Krátce jsem zaváhala, ale pak jsem ukazováčkem sjela z líce k bradě.

"Nesahat!" zaslechnu přísný a velmi hlasitý zákaz, který se rozlehl přes celou halu. Rychle jsem od akvária uskočila. Kdosi mně chytl za rameno, což mě donutilo se otočit. Hleděla jsem do očí starci s bílým plnovousem. "Koukat, ale nesahat," poučil mě ještě jednou, snad kdybych ten křik přeslechla.

* * *

Netrpělivě jsem poklepávala nohou, zatímco jsem čekala na chodbě na jedné ze židlí. Původně mě do budovy b vůbec nechtěli pustit, ale naštěstí se za mně Ellen přimluvila, že budu jako doprovod.

Ještě před chvílí jsem jí objímala a šeptala jí, aby se nebála a že všechno bude dobré. Nyní se měla podrobit osudové zkoušce. Sama jsem neměla nejmenší ponětí, proč si právě ji vybrali jako první oběť. Ale vlastně jsem jí to i trošku záviděla, protože měla jako první příležitost nakouknout do budoucnosti, která nás v příští době čeká. Přesněji řečeno, záviděla jsem jí to do té chvíle než se TO stalo.

Ve dveřích se objevila vědkyně se zarmouceným výrazem ve tváři. Mírně zavrtěla hlavou, snad doufajíc, že toto gesto pochopím. To se samozřejmě nestalo, avšak to, co jsem zahlédla v jejích očích, mě opravdu vyděsilo. Okamžitě jsem se rozeběhla do místnosti, jedinou překážku - vědkyni, která mi stála v cestě - jsem div neporazila, jak jsem se vřítila dovnitř. Jenže bylo pozdě.

Na tu spoušť jsem hleděla jako opařená. V hlavě mi rotovalo tolik myšlenek, že jsem měla pocit, že mi každou chvílí vybuchne. Jak to mohli dopustit?

Ellenino tělo leželo na lehátku hned vedle nádrže s její sirénou. Kolem obou se nacházela spousta přístrojů, k nimž byly připojeny. I když obě vypadaly, jako že spí, ihned mi bylo jasné, co se stalo. Ellenina tvář bílá jako stěna tomu všemu dodávala zvláštní efekt.

"Její duše se nesmířila s novým tělem," oznámil mi kdosi za mnou. Ani jsem se nemusela ohlížet, abych v tom poznala vědkyni, která to tu všechno měla na starosti. Do teď se nepředstavila a nejspíš to ani nemá v úmyslu.

"Jak..." zašeptala jsem, v očích mě pálily slzy. Bezmyšlenkovitě jsem se hrnula k mé zesnulé nejlepší kamarádce. Popadla jsem jí za paži a prudce s ní zatřásla. "Ellen!" ječela jsem, zatímco jsem se snažila mrtvolu přivést k životu. Ta však nadále nehybně ležela. Její hrudník se nezvedal, její srdce nebilo. A to vše jenom díky nějakému PITOMÉMU experimentu.

Koutkem oka jsem zahlédla vědkyni. Opírala se o stěnu, ruce založené na prsou, a čekala, snad až se uklidním. Nevypadala nešťastně nad vraždou. Působila až nezvykle klidně, jako kdyby to byl jen jeden z mnoha nezdařených pokusů. "V životě člověk občas musí zanechat oběti," řekla naprosto klidným, skoro až lhostejným hlasem. Jenže - když tohle bere jako součást života, kam až je schopna zajít? Má vůbec nějaké vymezené hranice? prolétlo mi tehdy hlavou.

Další kapitola a myslím, že už bylo na čase. Děkuji Vám za 10. místo v kategorii Sci-fi (které už stačilo opadnout na 17., ale 21. - 22. 4. tomu tak vážně bylo!) Děkuji Vám, protože bez Vás by se nikdy nic takového nepodařilo!!! Opět platí - budu vděčná za hlasy, komenty... Abyste se trošku zorientovali, příběh odhaduji, že je přibližně v polovině, tak doufám, že vás nezklame :)