Poslední

Kapitola 25. - Nezdařená zrada

Když jsem se setkala s rodinou, má mysl stále ještě zůstávalala ve zkreslené realitě. Vše jako by šlo kolem mě, můj mozek jako by si neuvědomoval, že to jsou mí rodiče a má sestra, které jsem měsíce nespatřila. Objímala jsem je, ale necítila jsem více radosti a štěstí než-li dosud. Mé emoce se stále skládaly z toho samého a bylo snad nemožné je čímkoliv sebeméně zpestřit.

Nyní jsem si však plně uvědomovala svoji přítomnost doma. Seděla jsem na posteli a čekala na další úroveň celého procesu. Až se proberu, budou sešity to jediné, co budu mít. A také budu mít - tedy spíše budu muset mít - pevnou vůli. Můj pohled zavadil o zavazadlo, které se nyní povalovalo u mé postele. Možná bych si to mohla usnadnit tím, že si materiál nechám u postele. Čím dříve se o pravdě dozvím, tím lépe.

Vrhla jsem se ke kufru a rozepla ho. Nedbala jsem na věci, které se na mě vyvalily, zmačkaná (a od posledního vyprání před půl rokem nepoužívaná) trička jsem odhodila stranou a prohrabala se až do spodu, kde byly uloženy mé drahocenné učebnice.

Veškerá slova na úvodní straně vrchní knihy však byla smazána. Zamrkala jsem, ale ztracená písmena to na své místo nenavrátilo.

Celým mým tělem projel šok.

Co to sakra je?

Okamžitě jsem se pustila do rozebírání učebních materiálů, ve snaze nalézt jediný znáček ať už vytištěný, či psaný mnou rukou. Nevíte vydírali to, že veškeré texty zmizely, vypařily se z povrchu zemského. Zoufale jsem se přehrabovala v zápisníkách, jež ještě do nedávna nesly důležité informace, ale nyní strádaly prázdnotou. Čistě bílé stránky pohltily jak je, tak mou maličkost, a stáhly ji pod hladinu zoufalství stejně čistého jako samotné listy.

Srdce mi bušilo až v krku. Slyšela jsem jeho zběsilé tepání, až jsem měla strach, aby si neprorazilo cestu mou hrudí a nevyskočilo i skrze blůzku mé dosavadní uniformy. K mým uším jeho zrychlená činnost dodávala dojmu, že se hlasité buch buch muselo rozléhat na kilometry daleko.

Můj přerývaný dech se zrychlil, až jsem si připadala skoro coby závodnice, která právě absolvovala celý maraton. Jen se ve mně neodrážela radost z vítězství nebo zklamání z prohry, ale děs a strach.

Tohle bylo totiž tisíckrát horší než maraton. Záležely na tom životy a naděje na úspěch neexistovala.

Zde jsem neměla šanci se poměřit se sobě rovnými nebo alespoň s lidmi, protože ty zrůdy se lidmi rozhodně nazývat nedaly. Odpuzovala mě už jenom skutečnost, že by měly být tím samým druhem, co já. V tomto závodě nevězela ani špetka fair play, neboť vědecké bestie měly navrch už jen svými znalostmi, o všem vybavení a početné převaze ani nemluvě.

Prolistovávala jsem jeden sešit za druhým, avšak marně. Beznadějně. Vše bylo k ničemu. Konečně došlo k rozptýlení, avšak v ne příliš pozitivním slova smyslu. Litovala jsem, že padla myšlenka na připravení notesů, protože to byl ten nejhorší nápad ze všech. Kdybych o tom nezjistila, jednoduše bych zapomněla a nemusela se teď trápit.

Co když je to jen halucinace? ptala jsem se sama sebe. Ukazováčky jsem přitiskla ke spánkům, zavřela jsem oči, jako kdyby to mohlo pomoci od všeho zla.

Vědkyně nic o halucinacích neříkala, ale tohle nemělo žádné jiné logické vysvětlení. Utěšovala jsem samu sebe s pouhou iluzí, ačkoliv jsem si nebyla jistá, zda tomu opravdu věřím.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Třeba je součástí halucinace veškerá ztráta vidění písma.

Bohužel tento návrh okamžitě vyvrátil na stěně nalepený diplom jednoho z mnoha našich vítězství s Lacey.

Diplom
za 1. místo v závodě
3. Halloweenské trojzkoušky
Pro tým
Tessa Key + Lacey

Zbytek už jsem nečetla, neboť začátek mi stačil jako dostatečný důkaz.

Zubatá kolečka v mé hlavě vrzala a skřípala, jak se snažila synchronizovat i přes na sebe nepasující a často i chybějící zoubky různých velikostí a někdy i tvarů.

Jistě za smazání mých zápisků mohli vědci a celý experiment, vše už tak dost prolhané. Taková zhůvěřilost, že oproti tomu tahle maličkost byla jenom třešničkou na dortu. Leskle vínovou třešničkou, avšak tam uvnitř prohnilou, prolezlou červy. A stejně tak zbytek na pohled slavnostního dortu, v němž se však už žádný odpudivý oslizlý červ nevyskytoval, protože prostředí, jež se skrývalo za nánosy šlehačky a marcipánu, znamenalo nepříznivé podmínky i pro zvířata jako jsou červy. Takový byl tento experiment. Jako onen plod, jež však narozdíl od vědců za nic nemohl. A přesto byl zatažen do víru absolutně nehumánního jednání s nevinnými žáky.

Najednou mi bylo jedno, jak objevili mé tajemství, všeobecně měli prsty všude a všichni byli jejich podřízení. Jen jsem chtěla pomoci dalším.

Jenže co teď? Co teď mám dělat? Jak zabránit zapomenutí?

Zajímavé je, že pokud se jednou organizmus omezení zbaví, stane se proti dalšímu séru imunní.

To byla poslední vědčina věta k séru zapomnění. V hlavě mi neustále zněl její skoro až výsměšný hlas, jak si se mnou zahrávala.

Nyní mi však nešlo o intonaci, ale o význam jejích slov.

Vzala jsem plnící pero z psacího stolu a na kus papíru, který jsem utrhla z jednoho sešitu, spěšně naškrábala:

Jestli zapomeneš, vzpomeň si. Pak už znovu nezapomeneš.

Byla to pravda, jen se tu vyskytla otázka, jestli to vůbec nějak pomůže. Přeci mě to nemůže nechat chladnou. Hned z několika důvodů - jistě způsobí, že se všechno zase vrátí do původního stavu nebo naruší obvyklý běh mozku. Jenže je to dostatečný šok, jenž by mi mohl pomoci ke 'zpětnému rozpomenutí'? Musela jsem doufat. Nic jiného mi nezbývalo a přece jen jsem brala v potaz fakt, že nejsem sebevrah.

Ale to už mi poklesla víčka a pero mi vyklozlo z ruky. Sledovala jsem ho, jak dopadlo mezi hromady nepořádku a potřísnilo tak vše okolo. Z posledních sil jsem se vydrápala na postel a nechala se odnést vlnami spánku do světa snů.

Doporučuji se zase mrknout na prolog, jak to vlastně pokračovalo, kdo už si nepamatuje ;)
A mimochodem vám děkuji za 6. místo ve Sci-fi!! Je to pro mě takový dárek k narozeninám :)