Poslední

Kapitola 16. - Hledání signálu

Vyšly jsme z učebny 36. Po dlouhé dvouhodinovce nauky o rybách jsem měla pocit, že mi mozek praskne nezměrným množstvím informací. "Je toho hrozně moc," stěžovala jsem si po cestě do třídy s číslem 27.

Ellen jenom pokrčila rameny. Bylo vidět, že je zabraná do svých myšlenek, a tak jsem jí raději nerušila. Sama jsem měla spoustu otázek, které mi vrtaly už od chvíle, co jsem poprvé vstoupila do této budovy. A za tento pobyt se jejich množství přinejmenším ztrojnásobilo.

"Zajímalo by mě, k čemu nám bude znát souhvězdí, zatímco si budeme hrát na mořské panny," prohodila Ellen ironicky. Měla pravdu. Možná že až v těle sirény budeme trávit více času, budeme potřebovat znát nějaké ryby, možná i anatomie by se mohla hodit, ale co bychom měly dělat se znalostmi astrologie? To mi nějak nelezlo do hlavy. Vlastně mi do hlavy nelezlo vůbec nic. Pořádně jsem netušila, co si pod pojmem mořská panna představit, a už jsem se měla učit vše k životu coby siréna? Vůbec jsem tomu nerozuměla. Ani jsem si na to nestačila pořádně udělat názor, který teď spočíval v neutrální otázce 'Cože?!'

"To mně taky," špitla jsem. "Naučíme se, jak strávit dlouhý čas na útesech a místo otravy z nicnedělání se můžeme můžeme zabývat hledáním na noční obloze Malý a Velký vůz," dodala jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase.

* * *

Ukrutně jsem se nudila. V tureckém sedu jsem na čerstvé ranní trávě uvažovala, co dělat. Vlastně ani nebylo co. Slunce se přibližně před hodinou vyhouplo na obzor, ale jinak jsem nedokázala určit čas. Možná to bylo časovým posunem, na nějž jsem si ani po více než měsíci nedokázala zvyknout. Devět hodin je docela velký rozdíl, to jsem musela uznat.

Jenom jsem tam seděla, užívala si svěžího vzduchu. Bylo mi jedno, jestli mě někdo zahlédl v pyžamu posetém miniaturami Mikymause, přes které jsem měla ještě mikinu. Sice už jsem úbor dostala, ale pokud to nebylo zrovna povinností ho mít na sobě, trávila jsem čas v pyžamu nebo v čemkoliv jiném, co zkrátka nemělo nic společného s bílou halenkou, těsnou tmavomodrou sukní po kolena a upnutým dámským sakem stejného odstínu. To totiž neznamenalo nic příjemného. Měla jsem podezření, že mi je moje uniforma o pár čísel menší, a tomu dosvědčovala i stísněnost v kombinaci s pevným materiálem a povinností sako zapínat na knoflíček, který hrozil, že se každou chvíli utrhne pod tlakem svírajícím můj hrudník. Opravdu to nebylo nic pohodlného strpět na sobě přes den něco tak příšerného, takže ani nebylo divu, když jsem se z oděvu vysvlékla jen co skončilo vyučování nebo v průběhu pauzy. Ukázalo se však, že nejsem jediná s problémem velikosti uniformy, protože na špatné střihy trpěla přinejmenším polovina lidí odtud. Jedinou výhodu měly nepřirozeně hubené dívky 'ploché jako prkno', což zvláště platilo pro první stupeň. Ten zbytek to zkrátka musel vydržet, tedy pokud nešlo o kluky. Ti si se svými černými kalhoty, proužkatou košilí a modrým kabátkem, vše volné, nemohli na nic stěžovat.

Z myšlenek mě vyrušilo slabé opakované zapípání telefonu. Okamžitě jsem ho vylovila z kapsy a hodila zmatený výraz po obrazovce, ačkoliv to k ničemu nebylo. Můj mobil najednou zaplavila lavina zpráv od rodičů, mamky, Lili, Lisy a dokonce i jedna od Thomase. Radostí jsem div nezavýskla, když jsem si všimla slabého signálu, ale přece jen lepší něco než nic. Z mého hrdla se přesto vydalo radostné relativně tiché vyjeknutí, ač jsem se tomu tolik snažila ubránit. Napomenula jsem samu sebe, protože docela teplé kalifornské počasí způsobovalo, že většina lidí větrala i přes noc, a já nechtěla nikoho budit. Chvilku jsem jenom pozorně poslouchala, jestli se neozve z jednoho z pokojů jakýkoliv zvuk či nějaká známka toho, že už je dotyčný vzhůru. Naštěstí se ani po minutě nic nestalo, a tak jsem se vrátila zpět k telefonu.

Potřebovala jsem jim toho tolik říct! Rychle jsem očima přelétla přes spam esemesek, aniž bych je nějak zvlášť pročítala. Stejně nebyly takřka o ničem jiném než o otázce, jak se tu mám. (Tedy nepočítaje polovinu máminých zpráv obsahujících větu typu: "Proč neodepisuješ?" nebo "Hlásí mi to, že jsi nedostupná - to sis zapomněla nabíječku nebo tam nemáte signál?" Jako kdybych jí mohla ve stavu nedostupnosti zavolat.) Jako první se s odpovědí dostala na řadu Lili, což se ukázalo jako dobrý nápad. Potřebovala jsem někoho, kdo mě bude chápat, ale zároveň z ničeho nebude dělat tragédii, a už vůbec jsem neměla náladu na Lisino vyptávání: "Jsou tam nějací hezcí kluci?" Proto jsem si zvolila Lili. Napsala jsem jí všechno. Příjezd, učení, podivné povýšené chování vědců... Zkrátka vše, co mně napadlo. Mé hbyté prsty zběsile ťukaly na obrazovku, jako kdyby mi mohl signál jen tak uniknout. To se ale bohužel stalo jen co jsem zprávu pro Lili odeslala. Naštěstí jsem to včas stihla, avšak u ostatních takové štěstí nebylo. Zklamaně jsem si povzdechla. Ani jsem se nesnažila shánět připojení na různých místech, neboť už jsem věděla, že to je zbytečné. Snad to Lili rodičům přetlumočí.

Děkuji za 15. místo v kategorii Sci-fi!!!!! <3