Poslední

Kapitola 23. - Trošku jiná vzpoura

Když vědkyně odešla, posadila jsem se na zem. Opravdu chci zapomenout na tohle všechno? Znělo to slibně, jenže mé podvědomí křičelo. Řvalo, abych si uvědomila skutečnost, že možná přijdou na řadu i další, které čeká podobný konec. Kdo ví, kam tento experiment dotáhnou? Přestože jsem neměla sebemenší ponětí, co přesně chtějí dělat se získanými výsledky, ale ať už to bylo cokoliv, jistě to nebylo nic dobrého. A i kdyby - přinejmenším cesta k vytyčenému cíli v sobě v žádném případě nemá špetku dobra. Jak daleko zajdou, aby toho dosáhli? Jejich obětí se stali nevinní žáci, kteří pro zdejší vědce neznamenali více než pokusní králíci. Poprvé jsem si uvědomila, že skoro až lituji laboratorních myší. Na těch se experimentuje dnes a denně. Bylo mi jich až líto, protože těmto rozkošným bílým stvořením s červenýma očima již od narození předurčili tuto budoucnost. Budoucnost včetně bolestivé a kruté smrti na nevyzkoušené léky v laboratořích a pokud se na ně jednou usměje štěstí a po naočkování dané nemoci se pod vlivem prášků zase uzdraví, čekají je další experimenty.

Jenže TOHLE ani nepatří do zdravotnictví.

Pokusila jsem se to vytlačit z mysli a přejít na jiné vzpomínky, ale to už se mi v hlavě rodil plán. Věděla jsem, že to musím zastavit, protože je možné, že budu jediná, kdo se kdy odtud vrátí živý. A tak záchrana žáků, jež podlehnou, ležela jen a jen na mých bedrech. A bylo jen a jen na mně, jak se k tomu postavím a jestli se rozhodnu pro ně něco udělat.

Okamžitě jsem se vrhla k nočnímu stolku, kde jsem v šuplíku nalezla moje staré dobré sešity ze základky. Radši jsem si je vzala s sebou na experiment, avšak nakonec zůstaly zapomenuty v jedné ze zásuvek. Nicméně nyní jsem je potřebovala.

I když ne přímo k věci, k níž byly určeny.

Mrskla jsem jimi na postel.

Možná, že zapomenu na určité situace a možná to tak bude lepší, ale získané vědění mi nikdo nesebere.

Začala jsem se přehrabovat v kufru, ve snaze najít nějakou zapadlou propisku.

Ani netuší, proti komu se postavili.

Vítězoslavně jsem se usmála na pero, jež se nyní nacházelo v mé ruce. O vteřinu později už se i ono povalovalo na posteli s dalšími učebnicemi.

Očividně je na mně, abych jim to ukázala. Že já narozdíl od ostatních nepodlehnu.

Popadla jsem sešit na češtinu.

Možná, že jsem jediná záchrana budoucí generace.

Na chvilku jsem zalitovala, že jsem si s sebou téměř žádné školní zápisníky nevzala, protože tam by jistě nějaké prázdné stránky byly.

Tento jich však měl jenom pár a co se týče zbytku nedopsaných notesů, jejich množství tvořilo dva, jak jsem zjistila vzápětí. A bohužel žádné čisté papíry jsem si s sebou nepřivezla.

Koho by také napadlo, že je budu potřebovat?

Pustila jsem se do psaní, do plnění svého poselství. Rychle jsem zhmotňovala na papír, co všechno se tu událo. Šla jsem hodně do podrobností, popisovala jsem mé stísněné pocity z bílé barvy i povýšené chování vědců absolutně nonšalantních ke smrti. Za chvilku jsem popsala všechny volné listy, avšak to mi nebránilo dále pokračovat. Všechny své pocity jsem hodila na papír, přesněji řečeno naškrábala na volná místa v učebnicích. Veškerý volný prostor zaplnila má písmenka.

Nevím, jak dlouho jsem sepisovala všechny mé dosavadní emoce, ale jistě to nebyla zrovna krátká chvíle. Nedbala jsem na bolest ruky, která se následně vyvinula v šílené pálení svalů snad celé paže, ale možná to bylo jen tím, jak jsem křečovitě svírala psadlo. Každopádně když jsem skončila, byla už tma a na oblohu se vyhoupl nejen srpek měsíce, ale spolu s ním i milióny hvězd. I po té, co jsem všechno sklidila a uložila na dno svého zavazadla a vše skryla pod zde nepoužité prádlo, jež jsem si s sebou vzala absolutně zbytečně, jsem dlouho pozorovala drobná světýlka na noční obloze, co mi připomínala promrhané životy. Zvláštní fakt, že mně přes den nikdo nevyrušil ani kvůli obědu a večeři, mě po celou noc pronásledoval stejně jako kručící žaludek. Na druhou stranu jsem však byla vděčná, že mě nikdo nepřistihl při mém menším vzepření proti pravidlům. Každý má někdy potřebu alespoň se pokusit ze sebe shodit řemeny povinností a vzepřít se, a můj mírumilovný způsob, který jistě nepostrádal na eleganci narozdíl od plánu bouřit se, na nějž dost dětí doplatilo.