Poslední

Kapitola 22. - Migrény

Tepavá bolest pohltila celý můj mozek, lapila ho do sítí ochromujícího tlaku a s každičkým impulzem přidávala na intenzitě. V mé hlavě musely být tisíce atomových bomb, které synchronizovaně vybuchovaly, jedna po druhé. Takhle se musela cítit naše planeta Země za první a druhé světové války dohromady. Mé okolí se ztišilo - nebo snad za to mohla moje neschopnost se na cokoliv soustředit? Vnímala jsem jenom matně, před očima jsem měla mžitky, které za chviličku zastínily černé fleky. Jediné, na co jsem nepozbyla schopnost soustředit se, byla ukrutná migréna.

Zavřela jsem oči a snažila se jakkoli odreagovat, přestože jsem nebyla schopna racionálně myslet.

A pak... Jsem se vznesla. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Samozřejmě jsem věděla, jak je tomu doopravdy, neboť tento pocit se pojil s návratem do mého skutečného já.

Když jsem se probudila ve svém opravdovém těle, ležela jsem na lehátku v jedné z laboratoří. A připadalo mi, že se můj tlak ještě zvýšil.

Přes skvrny, jež mi problikávaly v zorném poli, jsem rozeznala postavu. Rychle jsem zamrkala a za chvilku jsem se shledala s úspěchem - z kaňek jako od ingoustu se staly jen drobné téměř neškodné puntíky coby hvězdičky a já tak měla možnost zjistit, kdo mi tu dělá společnost. Nepřekvapilo mě, že to byla zase vedoucí vědeckého oboru. Ano, už ZASE.

"Očividně se i u tebe objevily jakési... ehm... Komplikace," řekla.  Její hlas mi zněl jako by zdálky a v mé mysli se ještě opakovaně ozýval než konečně splynul s tichem. Chtěla jsem jí odpovědět, spíše na ni zařvat, plivnout jí do tváře, protože to byla jediná věc, co si zasloužila. Ale nezmohla jsem se na to. Bála jsem se, že místo hlasu se z mého hrdla vydere jenom ohromné bolestné kvílení, a že mé sliny, jaké mají skončit v jejím obličeji, dopadnou k jejím nohoum pouze coby výstraha už nikdy se nepokoušet po někom flusnout. A to bylo poslední, co bych teď potřebovala. Navíc jsem stejně neměla slov, která bych na ni zasyčela, a už vůbec ne v tomto stavu.

Naštěstí (nebo snad neštěstí?) vědkyně mluvila dále sama bez jakéhokoliv pobízení. "Všichni měli problém se přizpůsobit pro jiné tělo - nebo v něm vydržet po nějakou dobu - jenže u tebe to funguje naopak. Místo toho se tvá duše nedokáže vypořádat s lidskou schránkou, za to s tvým hostitelem splynula jako s vlastním. A to je docela pozoruhodné, že?" V podtónu jejího hlasu jsem zaznamenala skoro až výsměch. Hrála si se mnou podobně jako kočka s myší. Dokud je její její kořist naživu a utíká, zajímá se o ni a mučí ji. Zahrává si s ní. Jenže po smrti vyčerpáním a někdy i na nějaké to zranění toho ubohého tvorečka, se k němu kočka otočí zády a veškerý zájem o kořist kamsi vyprchá.

Nyní jsem byla ona myš.

Dříve jsem v sobě možná měla sílu šelmy, jenže tu jsem pozbyla. Vědkyně už neměla navrch, ale rovnou téměř absolutní nadváhu.

Zaryla jsem nehty do polstrování lehátka. Nešlo ani tolik o její slova a povýšení, které z nich přímo sršelo, jako o moji bolest.

Strašlivou a šílenou bolest.

Bolest, kterou mi způsobila kočka. Možná neúmyslně, avšak bylo tomu tak.

* * *

Nastala chvíle, kdy bylo třeba vytáhnout z pod postele již pavučinami obrostlý kufr. Zprvu jsem se ho štítila, ale když jsem se ujistila, že tam žádní pavouci nejsou, odvážila jsem se ho opucovat od prachu a pavoučích sítí a nakouknout dovnitř. Docela mi zvedlo náladu, že je stále ještě použitelný a tedy do něj můžu nahromadit všechny své věci důležité i nedůležité, které si pozítří odvezu domů. Ano, pojedu domů. Docela mě překvapilo, že mi predátor nechává svobodu úniku, ale raději jsem nad tím příliš nepřemýšlela. Mimo jiné mi cosi našeptávalo, že zdání klame, že ono to tak snadné nebude.

Upustila jsem od citlivého téma. Kromě častých migrén mi tento experiment nic nepřinesl a vědci už neměli - ehm - žádný testovací materiál. Tedy kromě mě, jediné, u které jejich pokusy (alespoň částečně) fungovaly. Měli důvod mě propustit.

Ticho prořízlo klepání. Ani jsem nemusela říct "dále" a nečekaný host vešel i bez vyzvání.

"Ahoj, už jsi připravena?" zeptala se mile mladá vědkyně s ohonem barvy slámy - snad nejmladší členka zdejšího vědeckého výboru - a věnovala mi široký úsměv.

"Ne," řekla jsem stroze, bez špetky zájmu. Aspoň tahle umí pozdravit.

"Dobře, tak si všechno sbal," špitla trochu vyjeveně z mé nezdvořilosti a protivnosti; bylo vidět, že i v jejím hlase se objevila nucená laskavost. Nicméně alespoň pokusy o ni byly, což jsem musela uznat.

"Jedu až zítra," namítla jsem.

"Zítra už na tohle nebude čas. Musíš podstoupit vymazání paměti."

"Cože?!" Zmateně jsem zamrkala. Oblečení v mých dlaních mi vypadlo z rukou a má čelist spadla snad až k zemi.

"Copak ti nikdo neřekl o-" nedořekla. Zarazila se v půli věty a vůbec nevypadala, že by ji chtěla dokončit. Vlastně ani nemusela, protože tohle mluvilo za vše.

Čeká mě jakési 'mazání paměti', ale proč? Polkla jsem. To je tento experiment tolik tajný? Jenže, když jsem se nad tím tak zaobrala, vlastně jsem se jim nedivila. I kdyby tohle bylo legální, nad čím už jsem kolikrát pochybovala, tyto informace neměly padnout nepověřeným osobám. A aby tomu zabránili, museli také zničit nebo přinejmenším zneškodnit zdroj těchto informací, čili mně. Jenže proč nám v tom případě nezamezili přístup k elektronice? Protože poslat někomu email nebo esemesku by napadlo snad i toho nejpřipitomělejšího člověka z testování. Snad proto na pozemku laboratoří nic jako připojení k síti neexistovalo a vědci si museli vystačit bez ní jenom kvůli tomuhle. A přece jen by byla blbost vybírat telefony, tablety, počítače a zkrátka cokoliv, s čím se dá spojit s okolním světem, neboť jsem si musela přiznat, že i já bych se pokusila si svůj mimochodem již ztracený mobil ponechat. Zákaz člověka vždy nutí postavit se proti němu.

Tok mých myšlenek přerušila ona žena - slečna, chcete-li. "Vlastně tě naočkují sérem zapomnění. Látky mají omamné uspávací účinky - ani tě to nebude bolet. Jen u té injekce to trošku píchne, ale tím to hasne. Až bude po všem, na nic odtud si nebudeš pamatovat." Poslední souvětí spíše zašeptala, snad se bála mé reakce.

"Vůbec na nic z tohoto experimentu?" Přikývla. Nemohla jsem tomu uvěřit - to zašla věda až takhle daleko? "Tak to je úžasné!" vyhrkla jsem a usmála se. Měla jsem radost, že až se vrátím, dokážu se zapojit zpět do života a na tohle mi nezbyde jediná špatná vzpomínka. K čemu by mi taky byla?

Jí moje rozpoložení docela vyvedlo z míry. "Proč myslíš?"

"Takové ohavnosti, jaké tady proběhly by nikdo netoužil si pamatovat. A už vůbec ne já," řekla jsem a snažila se do toho vložit, co nejvíce znechucení. Možná, že jsem se ke zdejším vědcům nechovala příliš hezky, ale v žádném případě se to zdaleka nemohlo vyrovnat něčemu tak příšernému, co vniklo jejich rukama.

"V životě bych se nesrovnala s faktem, že jsem nedokázala zabránit smrti tolika malých i náctiletých dětí," doplnila jsem ještě, abych svým slovům dodala správnou váhu.

Dlouhá kapitolka o téměř 1200 slovech, no, snad se Vám líbila :) Opět přicházím s prosbou o komentáře a hlasy, nebojte se vyjádřit svůj názor! ;)