Poslední

Kapitola 4. - Překvapení

Když se dveře znovu otevřely, byla to právě mamka, kdo v nich stál. Usmála jsem se. "Ahoj, mami."

"Ahoj, broučku. Jak ti je? S tátou jsme se o tebe hrozně moc báli, když nám zavolali ze školy. Jsi v pořádku?" začala se vyptávat.

"Je mi dobře. Podle doktora se mi pouze z nedostatku pití zatočila hlava, do bezvědomí mě dostal až ten náraz. A co ty, nějaké novinky?" Myslela jsem si, že trocha lži jí neuškodí, navíc o podivném setkání s tou bláznivou ženskou jsem raději pomlčela.

"Máme pro tebe s tátou překvapení." Mámina tvář se dočista rozjasnila. "Poletíme do Ameriky! Ber to jako předčasný dárek k tvým patnáctým narozeninám." Její nadšení se přeneslo i na mě.

"Kdy?"

Trochu zvážněla. Skoro to vypadalo to, jakoby to byl dárek spíše pro ni než pro mě."Zítra ve tři nám odlétá letadlo. Lisa jede taky, domluvili jsme se s jejími rodiči."

"Jak to, že mi nic neřekla?"

"Bylo to tajemství," vysvětlila, "Všichni byli obeznámeni s tím, že se nesmíš nic dozvědět."

"To mi na Lisu vůbec nesedí, jistě by mi to prozradila," namítla jsem. "Ona a taková tajnůstkářka?" zasmála jsem se nejen nad touto situací, ale také štěstím, že mám konečně důvod odtud vypadnout, vytáhla bílou igelitku a jako šílená jsem do ní házela jednu věc za druhou.

* * *

Jak se řeklo, tak se také stalo. Netrvalo dlouho, tedy přesněji řečeno dvacet sedm hodin čili 100 037 sekund (tady vidíte co s člověkem ta nuda v nemocnici dělá), a mamka byla zpátky v mém dočasném malém bílém přístrojemi obetkaném pokojíku a dohadovala se se zdravotní sestřičkou, o tom, kdy mě má propustit. Samozřejmě vyhrála mamka, mistryně argumentů, na kterou nemá ani sám pan ředitel, což je někdy docela výhoda, i když ne vždycky.

Téměř okamžitě jsem vyskočila z postele, popadla tašky, a když si všimla máminýho překvapeného výrazu, prohodila jsem jakoby mimochodem ta dvě slova: Tak jdem? Rychle zamrkala ve snaze skrýt svůj údiv nad mou pohotovostí, oprášila si proužkovanou sukni a odešla se mnou v závěsu.

Radši jsme rychle zmizely, což jak se ukázalo, se nám převelice vyplatilo. Ve chvíli, kdy jsem chtěla zavřít dveře od auta, jsem zaslechla vzdálený křik lékaře a slov jako je kurva nebo kráva nebylo zrovna málo. Mamka to očividně taky slyšela, což jsem usoudila podle jejího vyplašeného pohledu a urychleného odjezdu z parkoviště.

"Tak co Šelťas? Nezlobil?" zeptala jsem se ve snaze prolomit to nepříjemné ticho.

"Ne, celou dobu byla od nás celkem odtažitá a každou chvíli vysedávala u dveří. Myslím, že má o tebe strach. Nechce o tebe znovu přijít."

"Chudák malá. Lacey je vždycky povadlá, když odcházím do školy, a jen co zmizím za vrátky, zoufale štěká. To dřív nedělala," zavrtěla jsem nad tím hlavou. Lacey je rozkošná huňatá šeltie s šedo černě strakatým kožichem. Někdy jí říkám Šelťas a všeobecně má spoustu přezdívek.

"Já vím." Zbytek cesty jsme mlčely. Já poslouchala hudbu, mamka se plně věnovala řízení.

Trvalo snad věčnost, než auto zaparkovalo a definitivně se zastavilo. Jen co jsem otevřela dveře, jako první ke mě přiběhla Lacey se svým nadšeným haf haf. "Ahoj, Lacey!" vykřikla jsem a začala jí muchlovat, což mi oplácela olizováním.

"Čau, Tess." Otočila jsem se na mou mladší sestru, kývla jí hlavou na pozdrav a vychrlila na ní, jestli s mojí malou beruškou běhala agility. "Byla jsi pryč jenom tři dny." V jejím hlase bylo cítit podráždění, a tak jsem si na svou otázku v klidu odpověděla sama.

"Proč ne?! Ona musí trénovat, za dva týdny nás čeká mistrovství republiky!" rozhodila jsem rukama.

"Aha, tak vás," prohodila kysele.

"Co tím chceš říct?"

"Beze mě by v trojkách nebyla. Beze mě by si možná nepamatovala ani blbej tunel!" Zamračila jsem se.

"Copak můžu za to, že jsem byla pryč? Půl roku jsem byla na nějakém debilním experimentu, a kdyby náhodou, do trojek jsi nás nedostala jenom ty. Měla dvě zkoušky, když jsem odjížděla, to za prvé. A za druhé, ona by na to mistrovství mohla jet i ze dvojek, takže tu z toho nedělej tragédii!"

"To je mi ale náhodička, že si z toho tvého experimentu nic nepamatuješ!" Při slově experiment rukama naznačila uvozovky. Bylo mi jasné, že se snaží utéct od tématu, ale nechala jsem jí být.

"Kam tím směřuješ?"

"Ty moc dobře víš kam. A jen tak mimochodem, buď ráda, že jsem-" nedopověděla, mamka jí skočila do řeči.

"Přestaňte se hádat!" obořila se na nás, "Tess, jdi si sbalit věci, za dvě hodiny musíme odjíždět z domova a ty jsi ještě ani nejedla. A ty, Lili, nachystej si věci do letadla a tak, abych se v tom vyznala co chceš s sebou, protože v tom tvým nepořádku žádný smysl hledat nehodlám!"

Zarazím se - "Ona jede s námi?" Má veselá nálada se teď kompletně vytratila. Bylo mi jasné, že se tam bez hádek neobejdeme.

"A kde jinde by byla?"

"Já nevím, třeba u babičky s Lacey?!" začínala jsem vyšilovat. To je snad zlý sen! Nejradši bych se probudila a zjistila, že se mi o tom všem počínaje experimentem jen a jen zdálo. Tím to totiž všechno začalo, dřív jsme si s Lili skvěle rozuměly, tedy až do té doby než jsem se dozvěděla o mém odjezdu. Neříkám, že by všechny naše rozhovory dopadly katastrofálně, ale většinou to končí hádkou nebo hůř. Vlastně je dobře, že nás mamka zarazila.

"A tak co proti ní máš? To si nemůžeme v klidu jednou odjet na dovolenou? Celá rodina?"

"Někdy se divím, proč jsi ji musela porodit a tím mi zkazit život." Očividně jsem uhodila hřebíček do hlavičky.

Na čele se jí objevila vráska. Otevřela pusu a zase jí zavřela aniž by ze sebe vydala hlásku. To se jí totiž podařilo až na druhý pokus.

"Tesso, tak to tedy ne! Nebudeš o ní takhle mluvit! Nekaž mi náladu, to měla být nádherná dovolená! Vypadni do svého pokoje a přemýšlej nad tím, co jsi právě řekla. A mezitím se sbal. A až se vrátíš, tak se omluvíš nejen jí, ale i mě. A teď běž," zvýšila hlas a ukázala směrem do otevřených dveří domu.

"S radostí," a zabouchla jsem za sebou dveře, jí přímo před nosem.

Další kapitola na světě, docela dlouhá a při tom takřka o ničem. Asi ste si všimli, že Tessa je trochu náladová, což si myslím, že je dobře, protože ani ve skutečnosti není nikdo bezchybný, tak proč dělat bezchybnou knižní postavu?:))