Poslední

Kapitola 30. - Zpátky ve hře

Otevřela jsem oči, a i přes přemíru oslnivého světla, jež mě nutilo je zase zavřít, jsem se nutila je nechat rozevřené. Záře mě oslepovala, ale já se pevně držela a mžouráním alespoň schovala zorničky pod závoj řas. Dovolila si jenom drobné zemžikání, aby se mi vrátila zpátky kompletní schopnost vidění, což se hned po několika vteřinách podařilo.

"Ááá, Růženka se nám probudila," zaslechla jsem. Hlas této osoby mi byl povědomý, ale má mysl si nemohla vzpomenout čí je. Okamžitě jsem se vyšvihla do sedu, svaly se mi napnuly, ale při pohledu na Lisu jsem se zase uklidnila.

Rychle jsem přelétla po všem nábytku, prázdných policích na stěnách a maličkém kuchyňském koutu a obočí mi vyletělo do výšky. Mé okolí působilo přinejmenším moderně, majestátně a zkrátka grandiózně. A taky až podezřele bíle.

Ještě před chvilkou jsem spala na pohovce v naprosto neznámém pokoji, už jen z toho člověku mráz běhal po zádech. Ale přece jenom vědomí, že tu byl někde poblíž někdo známý, mě svým způsobem proti tomu obrnilo.

Lisa se na mě usmála a padla na gauč vedle mě. "Hezké, že?" Pohled mi spočinul na vyleštěném bílém stole snad bez jediného smítka, na kterém se jako vetřelec krčil jediný šálek kávy.

"Co se stalo?" dostala jsem ze sebe chraplavě s jakousi obezřetností, zatímco jsem se snažila uklidnit stále ještě anormně zrychlený puls.

Štěstí z Lisiiny dokonalé tváře jako mávnutím proutku vyprchalo a nahradil ho ustaraný výraz, který se podepsal i na jejím čele, jež se zkrabatilo. "Měla jsi pravdu," špitla podobně jako malé dítě, co před chvílí udělalo něco špatného a nyní se strachovalo z průšvihu.

"V čem?!"

"V čem asi," obrátila oči v sloup, avšak nebylo to takové to pobavené protočení zorničkami. Spíše jimi ironicky zakoulela, doufajíc, že mi to samotné dojde, snad aby sama nemusela vyslovit realitu. Chvilku mlčela, ale když si uvědomila, že mi její nápověda nestačila - za což nejspíš mohla i má zastřená mysl, očividně stále ovlivněna doznívajícími účinky látek, které mi píchli - řekla se značným zadostiučiněním: "S tím experimentem."

Dezorientovaně jsem přikývla. Potlačila jsem povzdech, ani ne kvůli nějaké myšlence, ale spíše prázdnotě. Nijak jsem se necítila, najednou jsem nevěděla, jaká emoce by se ve mně měla najít, ale každopádně si žádná neprorazila cestu únavou, kterou jsem si jako jedinou plně uvědomovala. Cokoliv ostatní mi připadalo v tu chvíli lhostejné, ta apatyčnost vůči faktu, že jsem se zase ocitla tam, kam jsem už nikdy nechtěla vkročit, mě užírala.

Sklopila jsem oči na ruce a všimla si tak podivného červeného fleku přibližně centimetr velkého na vnitřní straně zápěstí, tedy v místech, kde měla moje siréna uložené bezpečnostní čidlo. Co to je? Zlehka jsem po něm přejela prstem, ale kromě tvrdšího povrchu narozdíl od zbytku pokožky jsem nezaznamenala nic zvláštního. Nejspíš jenom nějaká obyčejná vyrážka, možná alergická reakce na nějaký podnět - kdo ví, co se mnou dělali, zatímco jsem pod vlivem nuceného spánku nemohla být při vědomí?

"Aha," hlesla jsem, "A teď jsme...?"

"V budově c ve společenské místnosti. Zřídili ji tu prý nově," řekla pohotově a mírně se zavrtěla. Za ucho vzala hrneček a usrkla z něj. Na stole po něm zbyl jenom kávový kroužek, který se na jeho místě velmi výrazně vyjímal uprostřed té bílé nicoty.

V tu ránu se dveře rozrazily a dovnitř se se smíchem vřítili dva kluci. V rozčepýřené čupřině na rozhraní mezi blond a světle hnědou v kombinaci s krásnýma tmavýma očima s typickými jistřičkami jsem okamžitě shledala Caleba. Za to jeho očividného přítele jsem neznala. Jeho netypická barva duhovek ihned zachytila moji pozornost - neobvyklý odstín skoro tyrkysovomodré byl více než pozoruhodný.

A trošku ledově děsivý, jak bych ho nazvala já.

Onen kluk se na mě úkosem podíval, načež se obrátil na Lisu. "Konečně se probudila?" zeptal se, jako kdybych tam vůbec nebyla.

Jenže dříve, než jsem rozezleně stačila odvětit něco ve smyslu "na blbou otázku blbá odpověď" nebo ho alespoň mohla upozornit na svoji přítomnost, mě předběhla Lisa. "Co bylo k večeři?" vyrazila ze sebe pohotově a očividně první věc, co ji napadla, těžko říci, jestli vyčenichala hádku na obzoru nebo se jenom chtěla nějak odreagovat naprosto neškodným tématem o jídle.

Nebo možná obojí.

"Španělský ptáček s rýží - docela ušel," zkonstatoval Caleb. Uvědomila jsem si, že jsme se spolu od našeho rozhovoru na téma jeho dětinství, nebavili. Pokaždé se mi vyhýbal nebo, když už jsem byla přítomna, přinejmenším svá slova nesměřoval na mě a dával mi to jasně najevo.

Nyní se choval, jako kdyby se naše menší rozepře, či co to vlastně bylo, vůbec neodehrála. Dokonce mi věnoval i usměv, a já nemohla jinak, než mu ho oplatit.

"Co přesně se odehrálo?" zajímalo mě, ani jsem se neobtěžovala s vysvětlováním, co že to mám na mysli. Muselo to být více než zřejmé.

"Všem nám napíchali nějaká uspávadla, abychom nemohli utéct," pokrčila netečně rameny Lisa, "Tobě toho dali nejvíce, jak říkala ta vědkyně, jsi hodně nebezpečná," To mě ani nepřekvapovalo, na to už jsem hlavní vědkyni znala dostatečně dobře. A tak jsem Lisiino zdůraznění tohoto slova přešla a vynechala tak nejspíš očekávaný rozbor na téma proč.

Dál už to bohužel nevypadalo, že by k tomu kdokoliv chtěl něco dodat, a tak jsem pokračovala ve vyptávání, když nebyli schopni mi to vylíčit naráz.

"Jak dlouho už jste vzhůru?" Potřebovala jsem zjistit, co nejvíce informací, abych si mohla udělat nějaký obrázek.

"Já jsem vzhůru ze všech nejdéle, probral jsem se už za letu," řekl  hrdě onen neznámý hoch, jako kdyby se jednalo o něco, s čím je radno se chlubit.

"To bude možná tím, že jenom cesta na letiště z Rakovníku trvá déle než když jedeš rovnou z Prahy," zamumlal Caleb.

Povzdechla jsem si, a nijak jinak nereagovala. Na tohle nebylo jak. Možná, že to bylo překvapivé, avšak i přes dlouhý spánek přes celý den, jsem pocíťovala vyčerpání. Najednou jsem se nemohla dočkat, až padnu do postele.

"Je to tu fakt pěkné," prohlásil po několika vteřinách hrobového ticha Caleb, a tím mě vyvedl z konceptu.

"Pěkné?" zopakovala jsem, snad abych se ujistila, zda-li jsem se nemohla jenom přeslechnout, ale zapálení v jeho hlase se opravdu nedalo nepostřehnout. Nejspíš mě to nemělo udivovat - přece jen to tu opravdu nebylo zařízené nejhůře - ale tohle místo rozhodně ztrácí na kráse, když si člověk uvědomí, k čemu je vlastně určeno.

Na druhou stranu mě to dovedlo k myšlence, že možná ještě všichni tady zdaleka nedisponují dostatečnými poznatky, které ještě teprve přijdou. Možná ještě stále převládá počáteční nadšení, jež pozvolna nahradí hrůza a nechuť.

"Jo, pěkné. Až tu všichni umřeme, aspoň se nemusíme bát, že to bude na ohyzdném místě," řekl absolutně klidně a bez jediné kapičky sarkasmu. Tak už o tom možná vědí...

Ještě hodnou dobu jsme si povídali. Dozvěděla jsem se spoustu podrobností (jako třeba, že Lisu vůbec nechtěli vzít s sebou, ale nakonec, když nás dvě viděli spolu, usoudili, že to tak bude lepší; nebo že mě nepřemístili rovnou na pokoj, ale nechali nás s Lisou ve společence, aby mě mohla nejprve uklidnit než se odhodlám k 'něčemu nesmyslnému') a mimo jiné jsem také poznala jméno toho neznámého chlapce, které mi připadalo skoro stejně podivné jako jeho oči. Eleandr Deamonis.

Vzhledem k náročné škole, testům a následným výletům a pod. nejspíš nebudu mít následující dobu čas na psaní, za což se omlouvám. Pár kapitolek mám však předepsáno a třeba něco málo ještě stihnu sesmolit, takže počítejte s vydáváním 1 kapitola/týden až do konce června. Potom uvidím, jak to budu zvládat s prázdninami.
Děkuji za pochopení.