Poslední

Kapitola 5. - Los Angeles

"Tak tohle je Kalifornie...?" Nadechla jsem se čerstvého vzduchu po několika hodinovém letu a zastavila se na schůdkách.

"Tesso," zasmála se Lisa, "To je sice hezký, že se ti tu líbí, ale nic to nemění na tom, že to tu blokuješ, lidi nemohou projít."

"Tak si počkají," pokrčila jsem nad tím rameny, ale i tak jsem se pustila do pomalé chůze. Měla jsem dobrou náladu, velmi dobrou náladu.

"Holky, nemůžete pohnout?" ozvalo se za našimi zády. Jacob - nejstarší ze tří Lisiných bratrů.

"Pročpak bychom uhýbaly, když tu můžeme stát ostatním v cestě?" Pozvedla jsem obočí, při tom jsem neodtrhla oči od červánkové oblohy.

"Dělej, Tesso!" Lisa do mě strčila a já z nenadálého tlaku klopýtla několik schodů dopředu. Naštěstí jsem se stačila včas zachytit zábradlí, a tak se mi kromě šoku nestalo vůbec nic.

"Liso!" vykřikla jsem a seběhla ten zbytek schodů, co mě dělil od pevné země. "Mohla jsi mě zabít!" Zvýšila jsem hlas a dramatizovala situaci nafrněným tónem.

"Tak to mě moc mrzí," nasadila falešný úsměv a zamrkala. Následně vybuchla smíchy, já se k ní přidala. Byly jsme prostě dvě obyčejné puberťačky, s ničím jsme si nelámaly hlavu. Kéž by nám to bylo zůstalo...

Jacob nad námi jen pobaveně zavrtěl hlavou a nastoupil si do autobusu. Udělaly jsme to samé. Za to ségra se mračila, svraštila čelo nad vším, co jsem řekla. "Tváříš se jako kakabus," neodpustila jsem si poznámku.

"A vy se chováte jako nějaké nány!" vyštěkla.

"Copak to nechápeš? Je to sranda." Netuším, proč jsem si od ní nechala zkazit náladu. "To bys ale musela mít nějaký smysl pro humor." Zašklebila jsem se a její kecy přestala vnímat.

Povzdechla jsem si a pohlédla z okna. Věnovala jsem pozornost pouze rudě zbarvenému nebi, a to i po té, co jsme vešli dovnitř rozhlehlého letištního komplexu. Vždy se našla nějaká skulina, kterou bylo vidět na zapatlané sklo a tedy i na pozoruhodně zbarvený západ slunce.

"Jsi nějaká tichá," utrousila Lisa. Když si všimla, že jí nevnímám, žďuchla do mě loktem. "Kam se to pořád díváš?" Nepřítomně jsem pokrčila rameny. "Tesso!"

"Co je?!" vyjela jsem na ni, až jsem zalitovala, že tak moc.

"Je ti dobře?" Na tuto otázku jsem nedokázala odpovědět, a tak jsem jen neurčitě pohnula hlavou a stočila  pohled jiným směrem. Dál už jsme raději obě mlčely, zatímco jsme míjely kontroly. Než jsme se vůbec dostali k zavazadlům, v hlavě se mi rozrostla obrovská bolest. Popadla jsem kabelku a začala v ní hledat krabičku s léky proti bolesti.

"Zdravotní sestra říkala, že nesmíš žádné prášky, pokud to není vyloženě urgentní," prohodila mamka jako by mi četla myšlenky.

"Ale tohle je urgentní," namítla jsem, "Kde jsou? Kam jsi je schovala?"

"Urgentní to bude až to bude smrtelně důležité," procedila skrz zuby.

"Až to bude smrtelně důležité, tak už bude pozdě."

"Ještě nikdo nezemřel z bolesti hlavy."

"No tak to budu první," založila jsem si ruce na prsou (a snažila se ignorovat sestřiny trapné poznámky.) Nohy se mi podlomily pod dalším návalem bolesti, ale nespadla jsem. Zachytily mě něčí paže.

"Jsi v pořádku?" podíval se na mě Caleb až, na můj vkus, příliš ustaraně. Mohlo mu být jedno, co se mnou je.

Vysmekla jsem se mladšímu bratrovi Lisy a nasadila hraný úsměv. "Je mi dobře," řekla jsem.

"Nevypadáš na to."

"Neboj," pokusila jsem se ho pohladit po vlasech, ale odtáhl se.

"Nech mě být," odfrkl si, "Už nejsem tak malý, jak myslíš." Neubránila jsem se uchichtnutí - To znělo více než dětinsky.

"Ale ono ti nikdo nevyčítá, že jsi o dva roky mladší. Špatně si to vykládáš." Další zmařený pokus o rozcuchání jeho účesu.

Zamračil se, "Je mi třináct, ne šest. Tak se tak ke mně chovej. A dva roky to nejsou."

"Tak rok a třista šedesát čtyři dní?" věnovala jsem mu úšklebek. Měl pravdu, chovala jsem se k němu jako k miminu, panovačně a povýšeně. Byla jsem sobec. Tak strašný sobec. Zaslepená, tolik mi záleželo na blbém věku. Při tom, kdybych se tehdy trochu zamyslela, možná bych byla pochopila, o co jsem tehdy přicházela...

Podíval se na mě - s opovržením? - a rozeběhl se za ostatními, kteří se nám mezi tím stačili ztratit v davu.

Další kapitola na světě! Omlouvám se, že včera nevyšla Hadrová panenka, dneska se to pokusím napravit.