Poslední

Kapitola 26. - Současnost

Nemusela jsem dvakrát přemýšlet nad tím, jestli jsem se konečně objevila v přítomnosti či tohle jsou stále mé vzpomínky. Už jenom rozmazaný pohled na ustaranou mamku a Lisu mi dával najevo, že a je správně. Zhluboka jsem vydechla a stiskla víčka k sobě, jako bych tak mohla umožnit opadnout starostem, které mě tížily. Bohužel jich spíše přibylo s novým návalem vzpomínek.

Bylo to jako skládat puzzle - kromě několika prázdných místeček do sebe všechny dílky zapadly se značnou lehkostí a daly mi tak možnost nahlédnout na experiment v jiném - horším a pravdivějším světle než kdy dříve. Na druhou stranu jsem měla snad ještě více otázek, protože jsem už věděla o více chybějících puzzlících. Před tím, respektive před 'aktivací mých vzpomínek', jsem ještě netušila, že střípků je tak mnoho, neboť i odpovědí bylo málo. Nyní mi nynější informace umožnily podívat se na svět i v periferním vidění, abych věděla, že rozsáhlost experimentu je více než obrovská.

Jen jsem si nebyla jistá, jestli nebylo lepší si dál žít v relativně poklidné přítomnosti než se stresovat již dávno ztracenými životy. Najednou to všechno, co jsem v sobě seč podvědomě tutlala už celé dva měsíce, na mně dopadlo a zavalilo jako lavina.

Otevřela jsem oči. Donutil mě k tomu mámin hlas, i když jsem nechápala, jak mohla rozpoznat, že už jsem při vědomí. "Myško, jsi v pořádku?" zeptala se, zatímco se nakláněla nade mnou.

"Hmm," zamrmlala jsem a zlehka jí rukou odstrčila, aby se zase stáhla. Tahle pozice, kdy byla nade mnou, ve mně z neznámého důvodu vyvolávala nepříjemné pocity jako je také omezenost. Snad za to mohly pradávné instinkty, které nám lidem ještě zbyly. Všeobecně, když se jedno zvíře tyčí nad druhým - menším nebo ležícím - znamená to nadřazenost tvora nahoře. Ne, že by mamka nebyla mně nadřazená, ale zkrátka mi tento akt v jádře vadil.

"Všechno bude zase dobré," zašeptala mamka konejšivě, možná ve snaze přerušit ticho.

No to sotva.

Až v momentě, kdy se posadila ke mně na nemocniční lůžko, jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici. Okamžitě jsem byla v pozoru a vyzdvihla se na lokty.

"Co se stalo?"

"Ublížila sis, ale neboj, teď už všechno bude dobré," zopakovala svoji oblíbenou frázi a zlehka se dotkla mé levé ruky, pak ale prsty obemkla kolem mých a pevně stiskla, snad aby mi tak dodala energii, jíž jsem neměla zrovna hodně.

Ale ani málo.

Pokud vezmeme v úvahu to nesmírné množství vzteku, které ve mně probublávalo, vlastně jsem síly měla více než dost.

Síly pomstít se.

Zavřela jsem dveře nezbožným emocím a přeorientovala se na jiné téma.

"Kdy pojedeme domů?"

To bylo to, co jsem potřebovala. Vrátit se a pokusit se vymyslet nějaký plán. Jak vysvětlit ostatním, že jsem si jen tak pro nic za nic vzpomněla? Jak je upozornit - jak vládu upozornit na dění experimentu? Jak to všechno zvládnout, aniž bych podstoupila pozornou prohlídku a shánění ubytování na psychiatrické léčebně?

Teprve až teď jsem si uvědomila složitost celé téhle situace.

Řešení jsem pak, o mnoho dní později, objevila. Sice mě to stálo hodně úsilí a velkou oběť, ale našla jsem ho. Škoda, že už se nedozvím, jestli vůbec bude fungovat.

Mé pocity se perou o místo v mé duši, ale i přes jejich děsivé stíny a nastolený zmatek, rozeznávám i paprsek naděje. Naděje, to je to správné slovo. Krásné, radost pro uši. Nemůžu si pomoct a vyslovím ho nahlas. Je to naposledy, kdy ho uslyším, a tak si tu chvilku chci ukrást pro sebe.

Všechno je vlastně naposledy. Naposledy jsem měla šanci změnit svůj návrh, avšak já si stála za svým.

Smutné, že jsem na to nepřišla už dříve. Mohla jsem tak ušetřit více životů... Ale to už předbíhám do současnosti, která narozdíl od onoho odpoledne skýtá nadějné vyhlídky.

Každopádně toho dne jsem neměla ani jediný nápad. A zoufalý pocit ze selhání se mi zlehounka a po špičkách vkrádal do vědomí jako lupič do banky. Opatrně a nenápadně vybíral police naděje.

Kratší část, ale snad nevadí ;) Budu ráda, když mi dáte najevo, ať už v komentech či za pomoci hvězdičky, zda-li se Vám líbila ^^