Přiveď ho

20.kapitola

Zobí ulice 4, 24. března, neděle, krátce po půlnociDva muži se přemístili kus od domu Harryho dřívějších opatrovníků. Jako tmavé stíny proklouzly nocí a zastavili se před číslem 4."Návrhy?" otočil se na Severuse. Pak mu došlo, že to možná nebyl nejlepší nápad. Lektvarista měl velice nepříjemný pohled v očích."Zabít-""Teď se nenecháš poslat do Azakabanu!" zavrčel Sirius. Snape ho sjel zuřivým pohledem."Nech mě mluvit. Chtěl jsem říct, že zabít je nemohu.Taky pochybuji, že by to Harry schválil. Napadla mě cestou velice elegantní klasika," zkroutily se Snapeovy rty v úsměšku."Myslíš takové ty staromódní kletby ve stylu 'když tě políbí tvá pravá láska, prokletí pomine'?" ušklíbl se Black."Tak nějak. Nehodlám ovšem připustit, aby je někdo líbal," otřásl se Snape. "Ne, tahle kletba nepomine, dokud nepřilezou za Harrym po kolenou a upřímně jej nepožádají o odpuštění.""Elegantní," uznal Sirius. "Takže co takhle noční můry, úpadek životního strandardu a chorobná paranoia?" navrhl."Osobně bych preferoval Cruciatus," zabručel lektvarista a pozvedl hůlku. Sirius seslal diskrétní zaklínadlo na celé okolí domu. Severus chvíli zapřemýšlel. Zlověstně se usmál, namířil hůlku na dům a začal zvučným hlasem inkantovat kletbu. Sirius se mezi tím zatvářil zamyšleně. Taky tu htěl nechat nějaký vlastní dárek."Invocarum! Od této chvíle vás budou každou noc budit běsové nočních můr," zazněla první část kletby. Dvě zbývaly. Magie zesílila jeho hlas, protože proklínaný musel kletbu slyšet. V oknech se rozsvítilo a za záclonami se míhaly vyděšené stíny."Cokoliv vaši sousedé obdrží, koupí nebo vyhrají, vy ztratíte," zadeklamoval lektvarista druhou část. Vzduch se chvěl magií, když přidal třetí - pomyslné Kainovo znamení: "V lidech vzbudíte pouze odpor a pohrdání. Nikdo z vašich bližních vám neposkytne azyl," zahřímal Snape, "Revocarum! Dokud s upřímnou lítostí v srdci neodprosíte na kolenou svého synovce Harryho Pottera a on vaši prosbu nepřijme, tak se staň!"Z domu se ozvaly zmatené a vystrašené výkřiky, ale když Vernon Dursldey vyběhl z domu, už tam nikoho nenašel.Vila Siriuse Blacka, 24. března, neděle, velmi brzké ráno"To se povedlo," pokýval Sirius uznale hlavou. "Osobně jsem jim nachystal na zahradě ještě pár překvapeníček," zamnul si ruce.Snape jen ostře kývl. Začínala ho zmáhat únava. Ještě že zítra nemusí učit. To by byla nejspíš jeho smrt. Nebo by zase několik studentů skončilo s nervovým zhroucením."Chceš se vyspat tady?" nabídl mu Black."Lupin-" začal varovně Snape."Vrátí se až večer," skočil mu do řeči Sirius a trochu zčervenal."Tak dobře," přijal Severus. U Merlina, nevěděl, jestli by ještě někdy přijal pozvání k přenocování poté, co musel poslouchat zvuky, co vycházely z Blackovy a Lupinovy ložnice. Vlastně věděl - rozhodně nepřijal.Už napůl ve spánku použil sprchu, osušil se a vlezl do postele. Spánek však oproti všem očekáváním nepřišel hned. Myšlenky se ještě chtěly hemžit a dotíraly na něj. Den co den uléhal vedle mladíka, kterému obětoval tolik ze svého života i své vlastní mysli. Tolik si zvykl, že tráví hodiny přitisknutý k hřejivému tělu a procházením jeho myslí. Pečlivě, vzpomínku za vzpomínkou, jej látá dohromady. Přestože čas setřel ostrost vzpomínek na tělo plné vášně i na poslední polibek, který sdíleli, ani sto let by nevymazalo okamžik, kdy spatřil sám sebe v Harryho nejšťastnějších vzpomínkách. Ten fakt mu dodával sílu celou tu dobu. Severus už si dávno přiznal, že chce být v mladíkových šťastných vzpomínkách a nejenom ve vzpomínkách. Toužil po tom, aby se na něj Harry znovu takhle díval. Chtěl to víc, než se odvažoval si připustit.Možná až se Harry vzbudí, něco se změní a možná ne k lepšímu. Snape si však uvědomoval, kolik mu toho mladík svým mimoděčným přiznáním věnoval. Naději. Odvahu doufat v to, že i na něj by se mohla Štěstěna usmát. Pocit, že po Brumbálově smrti zůstal aspoň ještrě jeden člověk, který by mu mohl dát pocit, že všechno není marné a zbytečné.Vnitřně se obával toho, co zítra uvidí. Kéž by stres Harryho mysli těch okamžiků zapříčinil jejich zapomenutí. Severus by mladíkovi rád věnoval dva měsíce zapomnění i za cenu, že by Potter zapomněl na vše, co je sblížilo. Před tím jej však jeho mentor důrazně varoval a Severus se nehodlal přít s mistrem, kterého se naučil hluboce respektovat.Někdy během svých úvah se propadl do neklidného spánku.Neklidně se převaloval. Spíš než vzpomínky ho trápila samotná jeho přítomnost blízko té stvůry, co mu zavraždila rodiče. Cedrika taky. Jeho mozek nepřestával ani ve spánku trnout hrůzou z věcí příštích. Voldemortův otrok.Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok.Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. ...Severus vystřelil z postele nejrychleji, jak dokázal. Hlava se mu zamotala z prudké změny polohy. Harryho mysl začala pracovat! Ty sny nebyly sny, ale Harryho vzpomínky. Vrazil do pokoje.Vytřeštěné zelené oči zíraly do stropu. Mladík se třásl jako osikový list.Takhle vypadal i tam, bodlo Severuse u srdce. Vedle postele stála na stolečku v sametovém pozdře Harryho hůlka, ale mladík ji neviděl. Ani nepotřehl, že je v jiném pokoji než v Temném sídle. Do Snapeovy mysli stále proudily útržkovité vjemy. Zatím se od nich neodřízl. Potřeboval ty informace. Díky nim se k mladíkovi nevrhnul hned. V realitě, kde se Harry ocitnul, ještě Snapea nenáviděl a Snape nenáviděl jeho.Švihl hůlkou a o několik místností dál Black vyjekl. Severus se ušklíbl. Tohle zaklínadlo měl ve velké oblibě. Hodilo se při buzení studentů v hodinách. Dlouho už ho neměl šanci využít, protože nikdo se u něj klimbat neodvážil. Pak přivolal ze svého pokoje lahvičku s lektvarem."Co je?" zamumlal Sirius ospale. Snape sykl nevolí."Je vzhůru, ty idiote!" sjel ho tlumeně."H-Harry?!" vytřeštil oči mladíkův kmotr. Chtěl se k němu vrhnout, ale bledá paže ho tvrdě zadržela."Co je, Snape?" vyštěkl Sirius."Je chycený ve vzpomínkách. Práve je svou druhou noc v Temném sídle. Má noční můru. Musíš mu dát uspávající lektvar, mě by se mohl zděsit. Odteď ho musí dostávat pravidelně. Než bude jeho mysl celá, nesmí být vzhůru," rychle mu vysvětlil lektvarista. Nejdřív se Sirius zamračil, než si přebral, co přesně teď jeho kmotřenec asi zažívá. A to nevěděl ani polovinu. Převzal od Severuse lahvičku a odšpuntoval ji."Harry?" promluvil tiše na mladíka. Zelené oči zamrkaly. Sirius ho pohladil lehce po čele."Harry, to bude dobré, věř mi. Už brzy bude všechno v pořádku. Teď si vezmi lektvar, Mmm, otevři pusu, Harry," snažil se ho Sirius přimět. Smaragdové studánky se začaly plnit slzami, ale mladík poslušně otevřel ústa. Tekutina mu hladce sklouzla do krku. Harryho rty ještě neslyšně vyslovily kmotrovo jméno. Pak se zelené oči zase zavřely a mladíkovo tělo se uvolnilo.Sirius zjistil, že má slzy v očích."Poznal mě," usmál se."Zapomene to," pokrčil rameny Severus. Tohle mu totiž vymažu z paměti. Jen by to mě ztížilo práci a jemu rekonvalescenci."To nevadí. Za chvíli se přece vzbudí," vstal od mladíka kmotr. "Ani nevím, jak ti poděkovat," obrátil se na Snapea. Ten se tvářil, jako by žvýkal citron."Tak radši mlč," setřel Siriuse sžíravě. To psisko mělo ještě tu drzost se na něj znova usmát! Podrážděně se odebral zpět do postele, aby si užil ještě aspoň dvě hodiny spánku.Vila Siriuse Blacka, 24. března, neděle, dopoledneNakonec spal lektvarista až téměř do oběda. Když se vzbudil a uvědomil si to, znechuceně si vynadal. Ovšem, jídlo od Blackových skřítků mu rychle zlepšilo náladu. S panem Tairo měl schůzku až odpoledne ve čtyři hodiny. Neděle se tak stala jediným dnem v týdnu, kdy nepracoval na Harryho mysli.Rozebíral znovu noční - nebo spíš ranní - příhodu. Znamenalo to, že Harry je blízko uzdravení. Severuse to poznání zvláštním způsobem sklíčilo. Bude tu intimitu propojení jejich myslí postrádat, to věděl už teď.Ale třeba to dopadne...dobře.Vila Siriuse Blacka, 25. března, neděle, pozdní odpoledneObvyklý rituál. Obvyklá pozice. Severus se jemně prolnul do Harryho vzpomínek s ledovou pěstí, která mu svírala žaludek a srdce.Temné sídlo, 8. července, ránoHarry se s bušícím srdcem probral z noční můry. Jako by v ní slyšel Siriův hlas. Ta vzpomínka však vybledla rychleji, než se úplně probral.Probral se v Temném sídle, nebyla to jen jerho noční můra. Sotva se na posteli posadil, zjevil se před ním domácí skřítek. Ovázané, často trestané a k smrti ustrašené stvoření. Shrbené až k podlaze mu doneslo jídlo a ukázalo koupelnu. Celou dobu ho skřítek hlídal......Zíral na štíhlý kousek dřeva, který bledé prsty svíraly. Jeho hůlka! Srdce mu vylétlo až do krku. Co s ní chce dělat? Chce mu ji posměšně před očima zlomit?Podal mu ji."Bez mého souhlasu stejně nedokážeš žádné kouzlo," zlověstně se osmívá hadí obličej. Sotva se Harry dotkl hůlky, vyjekl. Ostrá bolest mu prořízla zápěstí. Šokovaně zíral na krvavé jizvy obtáčející se kolem jeho zápěstí......"Expulso!" vřískl Harry. Zajizvené znaky podél okolo jeho zápěstí zazářily a nic se nestalo. Mladík seděl bezmocně na zemi. Skulil se tam z postele, když se snažil dostat se co nejdál od Voldemorta. Ten hadí ksicht se roztáhl do zlovolného úsměvu."Zase jsi neposlechl, Harry. Dokonce jsi mě napadl. To si zaslouží trest, nemyslíš?" téměř potěšeně zavrněl. Mladík cítil ochromující zděšení. Voldemort pozvedl ruce do výše očí. Harry šokovaně vykřikl bolestí. Hůlka mu upadla. Zíral na svá zápěstí. Krvavé znaky se mu stejně jako předtím prořezávaly kůží. Dlaně, předloktí... Mladík začala vyděšeně lapat po dechu, jak potlačoval výkřiky strachu a bolesti. Krev máčela jeho oblečení, tvořila znak na podlaze."Pamatuj si to, Harry," vstal Voldemort. Vytáhl dlouhý nůž. Mladík se třásl bolestí a šokem. Jeho trýznitel se lehce řízl a nechal pár kapek krve, aby se smísila s jeho.Mít vládu nad hlasivkami, začal by Harry nepříčetně vřískat. Jeho mysl napadla a pohltila cizí a zcela ji ovládla. Harry nemohl nic. Jen se dívat a cítit, zbytek utápěla hustá a zlá tma. Jeho tělo samovolně opustilo magický znak. Řezy se zatáhly a rozzářily magickým světlem."Takhle, Harry, se trestají neposlušné věci," otřel se o něj syčivý hlas. Odpovědí mu byla jen změť prudkých emocí."Mohu tě ovládat podle vlastní libosti, Harry. Mohu mít tvé tělo jako své, nebo ti ponechat vlastní vůli, ale v obou případech uděláš, cokoliv ti přikážu. Co kdybychom to zkusili?"Ne, ne, ne, prosím, ne... Proniklo mladíkovými myšlenkami. Voldemort se rozesmál tak ošklivým smíchem, že si Harry přál umřít. Dřív, než se to stane znovu!"Bohužel, Harry. I smrt jsi měl jako volbu, které jsi se vzdal. Přece nechceme, aby sis kvůli nepříjemnosti s pár mudly vypěstoval averzi vůči něčemu tak příjemnému, jako je sex."Příjemnému?! U Merlina, ne, ne, ne...Já nechci! NECHCI!Tma, která ho zbavovala vlády nad sebou, se stáhla. Mohl se hýbat a myslet za sebe. Jenže nedokázal utéct. Děs a odpor ho zahlcoval v návalových vlnách......Mysl a tělo mu zaplavovalo vzrušení, o kterém věděl, že není jeho. Věděl, že jeho je jen bezbřehý odpor z věci, kterou musel vzít do úst a určovanými pohyby a tempem zpracovávat. Jenže tentokrát už nemohl kousnout. Neměl moc cokoliv změnit a ta myšlenka mu vehnala do očí slzy. Voldemort se jimi kochal."Na kolenou a se slzami v očích jsi nádherný, můj Harry," zasykl téměř měkce......Harry stál v koupelně na záchodovou mísou. Třásl se a dávil. Tělo mu pokrývala zaschlá krev. Dopotácel se pod sprchu. Krev šla smýt těžce. Pocit špinavosti a odporu vůbec. Harry se však snažil. Hodiny se snažil, než vyčerpáním usnul přímo ve sprchovém koutě.Vzbudil se v posteli. Skřítci ho museli přemístit, zatímo o sobě nevěděl.Odpustili by mu ostatní, kdyby se prostě zabil?Ale já nemůžu. Nemůžu. Vzal bych jim ochranu, kterou teď mají.Merline, pomoz...Kdokoliv, pomozte mi...Temné sídlo, 9. července, ránoKdyž Harry svého trýznitele uviděl hned po probuzení, málem spadl z postele. Ta rudooká bestie se tím jen bavila."Vstávej. Ukážu ti sídlo," protáhl Voldemort. Harry se hnul dřív, než si uvědomil, že za tím stojí strach z jakéhokoliv provokace. Zatnul zuby. To se tomu parchantovi povedlo teda rychle. Zároveň si však uvědomil, že pokud černokněžníkovi neposkytne důvod ho potrestat, mohl by se některým věem vyhnout.Jenže předtím ti to dal jako příkaz. A když jsi neposlehl, donutil tě k tomu stejně, zahryzal mu červík pohybností v mysli. Nevyhneš se tomu. Tady ne. Jsi absolutně v pasti.Sídlo se zdálo velmi rozlehlé, i když podstatně menší než Bradavický hrad."Je to původně raně středověká kouzelniká tvrz. Několik století sloužila zároveň jako vězení. Hlavní a nejzajímavější prostory jsou tudíž v podzemí. To tě zajímat nemusí. Hlavní je pro tebe knihovna," vykládal mu Pán zla po cestě. Harry při zmínce o podzemí otřásl. To tedy stejně vidět nechtěl.Knihovna se táhla přes několik propojených místností. Někdo si dal práci s tím vytvořit abecední i tematický rejstřík, který ležel na prostorném pracovním stole."Do knihovny choď, jak často budeš chtít. Když ti vzkážu, že se budeš učit, proběhne to taky tady," instruoval ho věcně černokněžník. Harrymu trochu poskočilo srdce. Začínala v něm klíčit obava, že celé jeho "učení" by probíhalo v posteli nebo na zemi."Nepokoušej se nikdy najít východ ze sídla. Stálo by tě to velkou dávku opravdu nepříjemných a pravděpodobně smrtelných kleteb," varoval ho Voldemort. "Pokud ti kdy dovolím odejít, bude to pomocí přenášedla, ne dveřmi. Rozumíš?" podíval se na mladíka tvrdě. Ten jen kývl.Ještě se tak úplně nevzdal myšlenky na útěk a odpor. Jenže to, jak ho Voldemort ovládl jím maximálně otřásl. o když to zvládne i na dálku?"Vzdálenost nehraje roli. Pán vždy ví, kde jeho otrok je a může ho ovládnout," sdělil mu hadí ksicht jako by nic. Harry strnul. On mu čte myšlenky!"Pouze náhodně. Myslíš moc nahlas, Harry," ušklíbl se černokněžník. "Pokud budeš mít zájem, v knihovně jsou i knihy ohledně nitrobrany - umění jak ochránit své myšlenky. Upozorňuji tě však, že mě nikdy zablokovat nedokážeš.""To se ještě uvidí," ujelo Harrymu. Voldemort se však jen uchechtl."Nechám tě tady. Mám vlastní práci."Temné sídlo, 9. července, pozdní večerHarry se pokoušel provádět cvičení, které popisovala kniha o nitrobraně. Snažil se "vyprázdnit si mysl". Nemohlo tam být něco konkrétnějšího? Rozčilovala ho vágnost takové rady. Přesto se snažil. Dokud se neobjevil Voldemort."Jsou tam i lepší učebnice," pronesl jeho sykavý hlas do ticha pokoje. Harry vyjekl a trhl sebou. Neslyšel ho vejít.Já nechci, prosím, nechci... Nenávidím tě. NECHCI!Třeba sem nepřišel pro TO. U Merlina, já už víckrát nechci."I když pouze praxe dělá mistra. A včera ti některé věci moc nešly, že?" protáhl výsměšně sykavý černokněžník."Ne, já nechci! Prosím!" zakvílel Harry. Bylo mu jedno, že tu stvůru prosí. Ruce se mu třásly touhou popadnout hůlku a bránit se, když ho bledé prsty lehce uchopily za bradu."Harry, Harry, Prosíš o špatnou věc, chlapče můj," roztáhly se jeho ústa do krutého úšklebku. Voldemort si vychutnával mladíkův strach......Hodiny ve sprše.......Zvracení. Sprcha....Temné sídlo, 13. července, pozdní večerHarry neměl sílu celý den vylézt z postele. Připadalo mu, že poslední dny strávil jako.. ani se na to neodvažoval myslet. Psychické vyčerpáni z toho, co byl nucen tomu parchantovi dělat prohlubovaly i sžírající pocity odporu, zoufalství a nenávisti. Nenáviděl tu hadí stvůru, mudly v Londýně, ale hlavně nenáviděl sám sebe za tu donebevolající aroganci a stupiditu, která ho do tohohle celého uvrhla. Jak si mohl myslet, že sám, na vlastní pěst, Vydrží celé prázdniny? Přemýšlel stále jen nad kouzelníky. Vůbec ho nenapadlo, že by mu hrozilo nebezpečí od mudlů. Měl přece svou hůlku... Na ten kousek dřeva nedokázal skoro ani pohlédnout. Jako by hůlka mohla za selhání a bezmoc svého majitele.Věděl, že každou chvíli Vodlemort zase přijde. Přesto když se otevřely dveře, skoro se rozbrečel. Doutnal v něm vztek z vlastní bezmoci. Ležel na břiše, tak schoval většinu tváře do polštáře."Bez chuti do života, Harry?" usadil se muž na posteli a lehce si natáčel Harryho kadeře na prsty. Mladík se pro jistotu ani nehnul."Víš, o co můžeš poprosit," sklonil se hadí obličej k jeho.Harry se zachvěl. Nechtěl prosit. Zatnul zuby, aby přemohl nutkání hned kývnout. Ponížil se už dost, nebude prosit! Voldemort se šklebil. Jako vždycky. Harryho prohrávaný boj ho bavil. Tolikrát už viděl, jak se i silnější muži hroutí pod stupňujícím se tlakem. Stačilo jen najít správné skulinky. A ty Harryho byly nad očekávání sladké."Erecte," pronesl zaklínadlo téměř jemně. Harry zalapal po dechu a napjal se. Mimoděk se lehce prohnul v zádech. Otření o matraci mu přineslo další vlnu vzrušení. Tohle bylo nové. Podobné zaklínadlo na něj Voldemort ještě nepoužil. Muž mu dlaní přejel po nahých bedrech. Harry si do postele neobtěžoval vzít víc než boxerky. Před pár dny se v pokoji nějakou záhadou objevil jeho kufr a klec s Hedvikou. Samozřejmě s upozorněním, že jestli sova ponese nějaký vzkaz, když vyletí ven, ochrany hradu ji roztrhají.Mladíkovi uniklo další zalapání po dechu. Kůže pod tím dotekem skoro pálila a vysílala vzrušené jehličky do jeho rozkroku. Voldemort ho přitlačil do matrace. Harry se snažil nevydat ani hlásku. Horký dech na zátylku mu nahnal husí kůži."Takhle se mi líbíš, Harry," zašeptal Voldemort. "Nevzpírej se mi a užiješ si to, to ti mohu slíbit." Rukou sjel na mladíkův zadek a neverbálním kouzlem odstranil jediný překážející kousek oblečení. Vzrušení přemohl strach. Harry zaťal zuby i svaly, srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi. Tušil, že to přijde, ale nedokázal se na to nijak připravit. Divoký strach mu prolétl žilami spolu s oživenými vzpomínkami na brutální napadení, kterému byl vystaven."Schovej si svůj strach, chlapče. Jsou věci, kterých by ses měl bát mnohem víc," uslyšel výsměšný sykot. Polkl zakvílení. Ruka na jeho zadku opisovala drobné kroužky. Ne že by měl Harry nějké sklony se při tom uvolnit. Voldemort však neudělal žádný náznak toho, že by chtěl pokračovat dál tímto směrem. Místo toho Harrymu přikázal otočit se na záda.Mladík se snažil ovládnout a vyprázdnit svůj výraz, když se musel podívat té stvůře do obličeje. Rudé oči se mu však vysmívaly za marnost jeho snahy."Dotýkej se sám sebe, Harry," nařídil. Zelené oči se doširoka rozevřely. Ne že by Harry nechtěl, vzrušení bylo těžké odolávat. Ale před ním?"Dělej," ztvrdly Voldemortovi rysy. Harry váhavě sjel dlaní k vlastnímu naběhlému vzrušení. Vlastní dotek ho rozechvěl. Rudé oči hltaly jeho pohyby. Voldemort se nad ním nakláněl velmi blízko. Pocit takové intimity vyvolával v mladíkovi nevolnost.Dokud je to jen tohle, je to dobré. Musí to být dobré. Mohlo by to být DALEKO horší. Nerozčil ho. Hlavně ho nerozčiluj..."Přitlač."Harry křečovitě polkl a poslechl. Skoro zasténal. Hladina vzrušení rychle stoupala. Věděl, že takhle se za chvíli udělá. Až ho překvapilo, že ho to může po tom všem ještě ponížit. Zalapl po dechu, když se jeho tělo napjalo v očekávání orgasmu...který nepřišel. Vzrušení přerostlo v bolest. Tentokrát už sten nezadržel. Voldemort se kochal tím, jak se mladíkovo tělo napínalo a boky zvedaly v touze po uvolnění. Tváře Harrymu zakrýval ruměnec. V očích se mu mísila přehršel pocitů, než je křečovitě zavřel."Otevři oči," nedal se o svou zábavu připravit Voldemort. Harry skoro vzlyknul. Zelené studánky se zase otevřely. Pocity se slily v nenávist a zoufalství. Harryho pohled měl barvu kletby, která se nepromíjí."Rozkošné," sykl Vodlemort. "Chtěl bys úlevu, Harry? Odpověz!" Mladík s tlumeným zasténáním kývl."Nenávidím vás," procedil mezi zuby. Voldemort se uculil."Jinak to ani nemůže být, hádě moje. Užitečná kletba, není-liž pravda? Přestal jsi. Hádám, že je potřeba přidat vzrušení," naklonil se nad něj muž ještě blíž. Jediné otočení hůlkou a Harry vykřikl. Živoucí oheň se mu rozlil slabinami. Schoulil se do klubíčka a snažil se bolest vydýchat. Jako by mohl."Stačí poprosit, Harry," zopakoval Voldemort. Boj v Harryho mysli nahradila bezmoc. Bez hůlky, bez možnosti úniku...on ho vždycky zlomí. Vždycky."Pros-sím. Potřebuji- prosím," vzlyknul. Bolest se stávala nesnesitelnou. Za chvíli by křičel a křičel, poznal svoje hranice. Rudé oči se potěšeně přivřely. Voldemortovo tělo se přitisklo k jeho. Harrymu se začaly v očích hromadit slzy bolesti. Zmítal sebou pod mužem, který ho tiskl do matrace a vychutnával si mladíkovu bolest. Harry cítil Voldemotův tvrdý klín, jak se otírá o jeho. Slzy přetekly spolu s vzlykavými steny."Prosím!" vykřikl zoufale. Voldemort se nadzvedl. Z očí mu plál sžíravý hlad."Finite," sykl. Harry se s drásavým výkřikem udělal. Bílá sprška ulpěla i na Voldemortově hábitu. S despektem ji nechal zmizet. Mladík ležel bezvládně, se zavřenýma očima a ztěžka oddechoval. Od slabin se mu táhly rychle tmavnoucí modřiny. Voldemort s ním však ještě neskončil, poto zakouzlil rychlé léčivé zaklínadlo."Orgasmus uvolňuje, že, Harry?" zasykl. Mladík neměl sílu ani myslet, natož reagovat. A jeho tělo nemělo sílu se zatnout, když byl obrácen na břicho."Pro tvoje poprvé je důležité zůstat uvolněný, Harry."Poprvé? Znásilnění je to poněkolikáté a o ničem jiném se mluvit nedá, proběhlo mladíkovi vyčerpaně hlavou. Cítil se neuvěřitelně prázdný. Lubrikační kouzlo ho zastudilo. Pocítil vzdáleně nevolnost, když ucítil prsty, jak do něj vnikají a roztahují ho. Neměl sílu bojovat se slzami vyčerpání a bezmoci, když se do něj ten parchant vecpal. Na jeden příraz do něj pronikl. Rychleji než si Harry uvědomil, že trhající bolest, kterou čekal, nepřišla.Předtím mě málem připravil o rozum vzrušením a teď nic nebolí? Proč? Co horšího přijde?Muž se prosmýkl jednou rukou pod něj a trhnutím jej zvedl na kolena. Harry skončil v zahanbující a otevřené pozici. Stáhl se a přirazil. Mladík vydechl překvapením. Jeho vzpomínky na něj ječely, že to bude bolet, hrozně bolet. Místo toho v sobě ucítil šimravý záchvěv slasti. Nastupující nevolnost se prohloubila. Další příraz. Harry vyčerpaně sklopil hlavu a čelem se zabořil do polštáře."Erecte," zyskl Voldemort hlasem zhrubým vzrušením. Mladík sebou trhl a prohnul se. Dotek kouzla byl zase tak jemný jako předtím na začátku. Slabiny se mu probudily a každý Voldemortův příraz ho nutil vydávat ponižující zvuky slasti a svírat se kolem vetřelce, kterého v sobě nechtěl. Stejně pevně, jako jej svíraly doldemortovy dlaně kolem boků a řídily hloubku přírazů.Harry zakňoural, když cítil, že se zase blíží k vrcholu. Teď už však věděl, co to znamená. Utrpení. Klečel na všech čtyřech, s prohnutými zády, s koleny daleko od sebe. Lopatky mu ostře vystupovaly, skloněnou šíji hladily tmavé kadeře. Třásl se vysílením. Z hrdla se mu draly vzrušené výdechy, z očí kapaly slzy.Zaštkal, když se dostal na vrchol jen proto, aby mu nebylo dovoleno se udělat. Balancoval na hraně extáze neschopne dojít finále."Prosím..." zašeptal do polštáře."Ale Harry, teprve jsme začali," zavrněl Voldemort. "Máš opravdu krátkou výdrž," posmíval se. Harrymu začala před očima běhat černá kola."Tak mi...moje myšlenky...prosím," nesouvisle zachraptěl. Muž však pochopil. K tomu Harryho tlačil už od začátku. Stáhl se z mladíkova těla a překulil ho na záda. Znovu na něj nalehl a rudé oči se střetly se zelenýma. Harry skoro vykřikl úlevou, Voldemortova mysl od něj vzala bolest a zvýšila jeho toleranci ke slasti, která by pro něj samotného znamenala pekelná muka. Stal se tím, kdo pronikal, i tím, kým bylo pronikáno. Voldemortovy prsty se mu zaklesly do ramen. Ostré pálení poslalo Harryho na vrchol. S výkřikem konečně dosáhl vrcholu a stejně tak černokněžník v něm. Mladík cítil, jak sebou mužův penis cuká. Voldemort se do něj udělal."Brzy budeš dokonalý, můj drahý," sykl spokojeně Voldemort, než jej nechal samotného.Do koupelny se Harry málem doplazil. Podařilo se mu zvracet až pak. Následovalo milosrdné bezvědomí.Vila Siriuse Blacka, 25. března, neděle, nocSeverus se stáhl z Harrho myšlenek. Cítil, jak se mu bouří žaludek. Když si uvědomil, že je vzrušený, stihl jen spadnout z postele na zem, než začal zvracet. Dávil ještě dlouho poté, co už v žaludku nic neměl.Harry...Odpusť mi. Odpusť mi, rezonovalo mu v hlavě. Když přešla nevolnost, zhnuseně po sobě uklidil nepořádek. Ruka s hůlkou se mu freneticky třásla.Oddělil se od Harryho vědomí. Napotřetí.Takhle jsi to tedy přežil. Spolu s tělem jsi nechal znásilňovat i svou mysl, aby ses vyhnul bolesti.Severus nevěděl, jak přežije vidět sebe samotného, jak si šestnáctiletého mladíka sám bere. S pocitem odporu si uvědomil, že by si zasloužil ještě něco daleko horšího. Nedokázal však vymyslet nic dostatečně strašného, aby to uklidnilo vinu, která mu sžírala útroby.Když byl mladý, Voldemort si jej párkrát vzal do postele. Jenže nikdy ne takhle. Severus mohl tenkrát odmítnout, utéct, bránit se. Harrymu nezůstalo nic, co by jej zašítilo. Přesto přežil a nezbláznil se. Jak to, u Merlina, dokázal?"Severusi?" pootevřely se dveře. Snape se pokusil rychle vstát z podlahy. Všechno se s ním zatočilo a zase spadl zpět."Všechno je v pořádku," zachraptěl."To pochybuju," strčil vlkodlak hlavu do pokoje. "Cítím-" zarazil se. Severus mu za to byl vděčný. Black by tolik taktu neprojevil. Lupin kouzlem osvěžil vzduch v místnosti."Bylo to hodně zlé?" přešel k lektvaristovi a i přes jeho vražedný pohled ho podepřel a lehce zvedl z podlahy."Víc, než kdokoliv z nás kdy tušil," zachraptěl Severus. "Pusť mě," zavrčel."Až pod schody," odmítl Lupin. "Sirius spí, to přežiješ.""Kolik je hodin?" zamračil se ještě víc Snape."Něco po půlnoci. Překročil jsi svoje čtyři hodiny o dost," jemně opáčil Remus."Chci tuhle fázi mít za sebou rychle," zabručel tmavovlasý muž."Jenže pak vypadáš nemocně. Všichni chceme Harryho vzhůru, ale nezabij se u toho.""Máš školu od Molly, nebo co?" zavrčel Snape. Lupin se zašklebil."Tak trochu."