Přiveď ho

23.část

Bradavice, 8. dubna, odpoledne
Severus seděl u sebe v pokojích v oblíbeném křesle a přemítal. Zapomněl Blackovi říct, aby sehnal na sobotu lékouzelníka. Harryho tělo udržovala po roky jen kouzla. Bude dezorientovaný a slabý. Třeba to ale Blacka napadne. Mohlo by.
Osobně si myslel, že už dnes završí své pětileté snažení. Ten den navíc byl jen ústupkem jeho touze mít víc času na smíření se. Bláhové. Co se má stát, nechť se staň. Severus se zatvrdil. Jeho pomoc je spravedlivý vděk za to, co pro ně Harry všechno udělal. Co udělal pro něj, aniž by o tom věděl. Víc nemá Severus právo žádat.
Problém tkvěl v tom, že tohle věděl jen Severusův rozum. Srdce o tom nemohl přesvědčit. Žilo dál ze vzpomínky na jasné, hřejivé světlo Harryho štěstí a lásky. Bolelo. Naneštěstí vyžadoval nitrozpyt jasnou mysl, jinak by Severus po válce možná skončil jako alkoholik. Takhle si nemohl dát ani skleničku na uchlácholení nervů.
Nechtěl se hýbat a už vůbec se se zvednout a jít dokončit své dílo.
Právě proto se zvednul a šel.
Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, odpoledne
Severus dorazil do vily dřív než obvykle. Bohužel se střetl s Blackem, který nedokázal zavřít pusu rozrušením. Snape skoro utekl nahoru k Harrymu, aby se tomu vyhnul. Jen mu připomněl, ať domluví návštěvu lékouzelníka na další den. Pak ho s úlevou zanechal v Lupinově chápající péči.
Tohle sezení ale nešlo vůbec tak hladce jako ta předchozí. Hned, jakmile se dostal chvíli za Harryho probuzení - konkrétně k jeho "děkování" - musel si dát pauzu. Když viděl události z časového odstupu, docházely mu věci, na které předtím nepomyslel.
Jak mu mohlo ujít tak nápadné Harryho chování? Celý jeho zjev křičel, že je pod manipulačním nátlakovým zaklínadlem a nikdo si toho nevšiml! Vážně byli všichni tak natvrdlí? Soustředili se na to, že Harry byl týraný a veškeré neobvyklé projevy přičetli na vrub té skutečnosti.
U Merlina, mohl tomu chlapci ušetřit zbytečné trápení navíc.
Udělal si krátkou přestávku a pokračoval. S těžkým srdcem rekonstruoval celý Harryho pobyt v Bradavicích až do onoho osudného rána ve Velké síni. Se zamrazením mu došlo, že Harry už v té chvíli neplánoval přežít. Informace, které chtěl po Grangerové -
Harry chtěl vědět, jestli když zabije sebe, zatímco je Voldemortova mysl v něm, usmrtí tím i Voldemorta. Nespoléhal pouze na Snapeovo Legillimens. Chtěl najít co nejvíc způsobů.
Co nejvíc způsobů, jak zemřít tak, aby s sebou vzal Voldemorta.
Přišla Velká síň. Severus běžel s Harrym předem prohraný závod přes školní pozemky. Potvrdily se jeho pět let staré spekulace o tom, že Harry Voldemortově mysli odolával. Sledoval bitvu, za kterou k mladíkovi pocítil obdiv. S hořkou ironií si uvědomil, že pro své přátele Harry překonával sám sebe a dosahoval úžasných výsledků. Pro sebe to nedokázal.
Harry projevil pohotovost, jakmile se naskytla šance. Severus se musel ušklíbnout Voldmortově šoku. Vzápětí ho zamrazilo, když si uvědomil, jak blízko byl Pán zla k usmrcení Harryho čistě z pomsty. Spokojil se však "jen" s tím, že mu sebral vzácné, střežené vzpomínky.
To byl druhý okamžik, kdy musel Severus přerušit terapii. Vyštěkl smíchy. Něco tak jednoduchého a pro Pána zla strašného - koncetrované štěstí. Veškerá Harryho čistota, nevinnost a láska, o kterou se bál a proto ji schoval. Severus se smál z plna hrdla tomu, jak se Voldemort sám efektivně knockoutoval v okamžiku, kdy Harry už dál nedokázal vzdorovat.
Zpět se vracel trochu rozechvěle, protože Harryho mysl už ta zlatavá záře míru a štěstí neopustila. Bolest a horečka jí proplouvaly tlumeny. Severus věděl, že se dostane do okamžiku, kdy na Harrym provedl nitrozpyt, kvůli kterému tu dnes leží po boku toho mladého muže. Když ta myšlenka vyplula z Harryho vědomí, vnímal to téměř jako svatokrádež.
Věděl, že jeho spojení s Harrym po pěti letech dnes skončí. Nechal se proto Harryho štěstím chvíli hřát a konejšit. Snažil se ho pochopit. Severus věděl, že sám by dopadl úplně jinak než Harry. Buď mrtvý, nebo poznamenaný nenávistí k celému světu. To už se stejně jednou stalo. Ani k tomu nepotřeboval prožít tolik, co Harry. Neochotně pokračoval v práci.
"Já nemusím vyhrát, Severusi. Já musím jen zemřít." Harryho úsměv plnil smutek, ale ne kvůli sobě. Mladík myslel na všechny lidi, kterým jeho smrt přinese smutek. Konfrontaci se Snapeem čekal, ale stejně bolela.Vyslovil Harryho největší obavu - že Voldemort ho nebude chtít usmrtit. Zlatavé světlo na chvíli ztratilo lesk a teplo, když si mladík představil, co se s ním v tom případě stane. Bolest v hrudi zesílila, když se k němu Severus otočil zády.
Prosím, neodcházej. Prosím, ty ne. Pochop mě. Musím to udělat. Odpusť mi to, prosím, proběhlo Harrymu hlavou, když sklouzl z postele a objal ho.
"Omlouvám se," hlesl slabě. Ze srdce mu spadla celé hora, když Snapeův dotek potvrdil, že omluva přijal. Nabídka přivést Rona a Hermionu to jen potvrdila.
Děkuju. Ani nevíš, jak se mi ulevilo.
Harry osaměl. Jeho schopnost zabalit se do šťastných myšlenek nebyla dost silná, aby ho neuchránila od návalu čiré hrůzy z toho, co udělal. Voldemort ho bude chtít zlomit. A co když má víc kousků duše uschovaných někde jinde?
Ne, ty Brumbál určitě najde. Harrymu přece stačí jen umřít a bude o jeden méně. Myslel raději na Severuse. Postrádal teplo a jistotu, kterou z mistra lektvarů čerpal. Kéž by ho Severus mohl držet až do chvíle, kdy bude musel Harry sejít na hranice školních pozemků. Věděl, že Severus se bude dívat, ale přál si, aby to neviděl. Mladík silně doufal, že zemře a všechno, co se o prázdninách stalo, zůstane na věky zapomenuté.
Konečně dokázal obnovit závoj štěstí. Studium nitrobrany se opravdu vyplatilo. Právě včas, přišel Brumbál. Ředitelovu tvář svíral hluboký smutek, Harry to zřetelně viděl. Přesto se stařec nevzdal. Harry si s radostí půjčil jeho naději. Doufal, že úkol, kterým mu ředitel dal, Voldemorta minimálně hodně zraní. Třeba to dneska skončí.
Nejhorší bylo všechno vysvětlit Ronovi a Hermioně. Harry cítil vlastní slzy, jak mu stoupají do očí. Musel je uspat. Jak kvůli nim, tak kvůli sobě. Nechtěl, aby viděli, co se stane.
Uložil je, oblékl se a vyklouzl z ošetřovny. Cesta do sklepení ho unavila víc, než by čekal. S úlevou si sedl do Snapeova křesla.
Odpusť mi ještě jednou, Severusi. Není fér, kolik toho po tobě všichni žádají, ale tohle je naposled. Prosím, vezmi si tu krev.
V tu chvíli se Harry nesnášel za strohý výraz, který musel Severus nasadit. Nechtěl muže zranit ještě víc. Nechtěl -
Pevné objetí přerušilo proud výčitek a viny, Harry se zatetelil blahem. Po tomhle toužil. Škoda, že neobjevil tohohle Severuse dřív. Už jen pro to objetí by stálo za to žít, a co teprve za ten zbytek!
Budeš mi chybět, Severusi.
Málem to řekl nahlas, ale lektvarista jej přerušil polibkem. Harry chvíli zapomněl na všechno ostatní. O to větším šok prožil, když obsidiánové oči odrazily ty samé pocity, které cítil Harry.
To není fér. Merlině, kéž bych dokázal vrátit čas. Mohl se však jen stulit do Snapeova křesla, vdechovat jeho vůni a vzpomínat na noc, kterou prožili spolu.
Jemné hlazení jej probudilo. Severus vypadal už daleko klidněji. Možná se něřím nadopoval. Ne, opravil se Harry. Jakmile uviděl Popletala, vsadil by se, že se Snape uklidňuje myšlenkami na to, jak toho tlušťocha prokleje.
Popletal ho obvinil, že si vymýšlí. Harry nevěděl, jestli se přidat ke všem těm lidem, co by ho teď rádi prokleli, nebo se začít smát. Na chvíli ho lákalo, podělit se o některé své zážitky. To by možná Popletalovi sklaplo. Jeho ječení mu lezlo na nervy. Aspoň že Brousek měl rozum. Popletal však nevypadal, že by byl přístupný rozumým argumentům. Jednoduše ho uspal stejně jako svoje přátele.
Brumbál musel mezitím nějak intrikovat. Harry v duchu pokrčil rameny. Snad to, co vymyslel, bude stačit.
Severus odcházel. Harrymu se v hrdle udělal knedlík. Mistr lektvarů dostal nějaký úkol. Odcházel.
Sbohem, Severusi. Chtěl ještě jedno objetí. Aspoň jedno. Severus zmizel s přenášedlem v ruce.
Tak to začalo. Odvahu, Harry. Pro tohle jsi to celé podstupoval.
Když opustil ochranné štíty Bradavic, srdce mu bušilo. Zachytil pohled na nádherný podzimní večer. Snad se soumrak nezbarví krví nevinných. Když spatřil Voldemorta, na chvíli jím prostoupila odevzdanost. Než se dozvěděl, co ten hadí ksicht plánuje dál. V Harrym se všechny instinkty vzbouřily a řvaly bojuj!
Slunce se dotklo obzoru a kletba opustila hůlku Temného pána dřív, než si Harry jeho pohyb uvědomil.
Stejně bych nad ním nikdy nevyhrál, napadlo ho. Najednou zíral do Brumbálova obličeje a na konec jeho hůlky. Ucítil vlnu magie. Nevěřícně zíral, jak ředitel klesá k zemi. Když se po něm znovu natáhl černý spár, s naprostou jasností si vzpomněl na Brumbálovy instrukce. Teď už bylo lehounké je splnit. Téměř jako by cítil Brumbála se na něj usmát.
..Sirius mu nabízel, aby šel bydlet k němu...Severusovy polibky a péče...Vánoce v Doupěti...Hry řachavého petra s Ronem a dvojčaty...let na koštěti a pocit euforie při chycení zlatonky...
Vzpomínky mu běžely hlavou a plnily srdce štěstím a vděčností, že mohl strávit pět let s tak úžasnými lidmi. Světlo začalo nabíralo na intenzitě a pak se roztříštilo do mnoha odrazů a vytrácelo se. Tak to asi má být, pomyslel si Harry. Zdálo se mu, že slyší v dálce výkřiky. Pro sebe se usmál a popřál přátelům štěstí, než sklouzl do sametové černi. On už se nezúčastní. Jeho poslední vzpomínka patřila Severusovu objetí. Temnota, do které sklouzával, hřála stejně.
Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, večer
Severus se posadil. Harryho vzpomínky byly kompletní. Zahnal svírání v hrdle. Jemně hladil Harryho po tvářích, jako by ho tím mohl probudit. Nepoznal Brumbálovo zaklínadlo. Ale ať už udělal stařec cokoliv, Harryho to udrželo naživu. Lehce přejel po jizvě na mladíkově čele. Sklonil se a vtiskl mu polibek na chladnou tvář.
"Snad mi teď odpustíš ty," zašeptal do ticha pokoje. Uchopil Harryho dlaň do dlaní a dlouho ho jen tak držel a palcem ho hladil po hřbetu ruky. Stejně však musel nakonec jeho pokoj opustit a sejít dolů.
Sirius seděl u kuchyňského stolu a soustředěně točil nedopitým hrnkem kávy. Nervozita jím očividně lomcovala na všech frontách.
"Moje práce je u konce. Už tě tu dál nebudu obtěžovat," oznámil mu Severus chladně a měl se k rychlému odchodu.
"Počkej,Snape!" zmateně vyskočil Sirius. "Přijdeš zítra? Ráno tu bude ten léčitel a tak-" vyhrkl. Nitrozpytec se chtě nechtě musel ušklíbnout.
"Samozřejmě, že přijdu. Přece si nenechám ujít výsledky pětileté práce!" opáčil nonšalantně.
Ne, co to říkáš! Nechceš se zítra vracet! zaúpěl v duchu. Zase ho Black jednou k něčemu vyprovokoval. Jenže to pokušení bylo samo o sobě nesmírné. Zase vidět ty dva smaragdy, jejichž lesk nezapomněl jen díky vzpomínkám, jež látal. Harryho mysl je opustila před pěti lety, přesto jej Severus mohl vídat každý den. Sdílet s ním každou zachovanou vteřinu jeho života. Nepozorovaný, pomáhající ze stínů. Tak mu to vždy vyhovovalo. Jenže co se stane, až se Harry vzbudí a zjistí, že Severus všechno viděl?
Mladík nebude cítit nic pozitivního, tím si byl Severus jistý. Vztek, deprese? A na koho budou namířené - na něj, Severuse, nebo na Harryho vlastní osobu\? Možná vina, sebepohrdání. Ať to bude cokoliv, uvědomil si Severus hořce, já to tentokrát spravit nedokážu.
Stručně se rozloučil s Blackem a vydal se za společností láhve brandy.
Když seděl u krbu s třetí skleničkou v ruce, uvědomil si, že to nepomáhá. Vznášelo se nad ním něco podezřele podobné depresi. Už po druhé skleničce si totiž uvědomil, že nedokáže nahodit svoje staré sarkastické, nepříjemné a kousavé brnění vyztužené občasnou sebelítostí a vztekem na celý svět. Cítil se nepříjemně nejistý, skoro jako nahý. Vybavila se mu slova pana Tairo hned na jedné z prvních hodin, co měli. Možná úplně první, nepamatoval si to přesně. Varování, jichž se mu dostalo, však ano.
"Pane Snape, nejde o to, že bych jakémukoliv svému pacientovi odmítl poskytnout dlouhodobou péči. Avšak standardní maximum pro nitrozpytce je maximálně měsíc denní práce. Delší doba s sebou nese těžká rizika. A my tu spolu hovoříme o několika letech. Přiznávám se, že cítím nutkání vás od toho odradit. Zkušenosti prokázaly, že dlouhodobý pobyt v cizí mysli přináší výrazné změny i vy mysli toho, kdo nitrozpyt provádí. Vratnost těchto změn je závislá na tom, jak dlouho tento proces pokračuje. Obávám se, pan Snape, že v případě několikaleté intervence se stane tento proces nevratným."
"A já jsem ochotný to podstoupit," pronesl Severus do ticha pokoje. Během pěti let v Harryho mysli se cítil téměř šťastný. Všechno jednou končí, pomyslel si melancholicky. Voldemortova konce nelitoval. Brumbálova ano. Když se myšlenky začaly ubírat tímhle směrem, rozhodl se sezení u krbu ukončit.
Když se o několik hodin později převaloval v posteli a nemohl usnout, v duchu bručel, že u krbu by bylo lépe. Stejně z postele nevylezl.
Vila Siriuse Blacka, 9. dubna, ráno
Ozval se zvonek. Otevřel Remus.
"Vítej, Severusi," usmál se na mistra lektvarů vlkodlak. Setkal se jen s chladným pohledem a zavrčenou odpovědí. Snape se ještě víc zamračil, když se na něj Lupin jen laskavě usmál.
"Je tu už léčitel?" zeptal se Severus. Prošel kolem vlkodlaka dovnitř.
"Za chvíli by měl dorazit. Sirius vyšiluje už od šesti od rána," uculil se Remus.
No někteří jsme ani nespali, zabručel v duchu lektvarista.
"Ranní lektvar Harry nedostal, takže do hodiny by se měl vzbudit," sdělil mu ještě vlkodlak. "Dáš si zatím čaj a něco k jídlu?"
"Čaj bych si dal," svolil Severus. Sotva se usadil ke stolu v kuchyni, na stole ležel šálek silného černého čaje. S chutí se napil. S nelibostí zaznamenal, že ruce se mu chvějí. Podrážděně šálek položil a zvedl se. V tu samou chvíli se ozval zvonek. Na schodech se ozvalo zadupání a přes kuchyň se prořítil Sirius. Sotva stihl Severuse pozdravit.
Vrátil se a v patách za ním kráčela Hermiona Gragerová. Severus chvíli jen zíral, než si vzpomněl, že před rokem dokončila lékouzelnické učednictví. Samozřejmě, že ona i mladý Weasley se občas ve vile zastavili na kus řeči a za Harrym. Málokdy se však se svým bývalým profesorem potkali.
"Dobrý den, pane," usmála se Hermiona.
"Dobrý den, slečno Gragerová," kývl Severus. "Hádám, že je čas," zvedl se od stolu.
"Jak to bude probíhat?" nervózně si Sirius prohrábl vlasy. Podle jejich současného stavu to dělal od rána často.
"Probudím pana Pottera a naposledy zkontroluji stav jeho mysli, zejména pak redukovat stav zmatku a dezorientace. Pak už bude jeho rekonvalescence závislá pouze na slečně Grangerové," bez výrazu odpověděl nitrozpytec a bez dalšího ohlížení vyšel do patra.
Harry ležel stejně jako celé ty roky. Hruď se mu pravidelně zvedala v mírumilovném a klidném rytmu. Severuse by zajímalo, jestli tam, kde byl pět let, ten klid cítil. Přisedl k mladíkovi na pelest. Vzal jeho dlaň do své a dotkl se jeho čela svým. Dnes naposled. Vychutnal si ten pocit a přikázal si ho zapamatovat. Prolnul do Harryho vědomí a co nejjemněji jej vytáhl do bdělosti.
Srdce se mu na chvíli zastavilo, když se mladikova víčka zachvěla a pak zvedla.
"Harry?" promluvil na něj a gestem zadržoval Blacka, aby se na kmotřence vrhl.
"C....c...o," pokusil se mladík vyslovit. Hlasivky však pět let nepoužíval, proto mu to dělalo potíže.
"Ššš, nemluv ještě. Jestli mě vnímáš, dvakrát mrkni." Severus se z jeho mysli stáhl jen částečně proto věděl, jaký zmatek tam panuje. Váhavě a pomalu Harry dvakrát mrknul.
"Víš, kdo jsem?" Dvě trochu pohotovější mrknutí.
"S...r..s," pokusil se Harry říct a křečovitě mu stiskl ruku. Muž cítil, že Harry si vzpomněl na bitvu pod Bradavicemi a snaží se zeptat, jak všechno dopadlo. Zelené oči
"Všechno je v pořádku. Voldemort je mrtvý. Jsi svobodný, Harry, a všechny jsi zachránil. Všechno je v pořádku," opakoval Severus měkce. Po bledých Harryho tvářích se spustily slzy. Severus kývl na Hermionu. Harryho oči na ní ulpěly se zřetelným šokem.
"Pak ti to vysvětlím. Teď vypij tohle," podepřela mu lékouzelnice hlavu. "Pomůže ti to v mluvení," přiložila mu ke rtům lahvičku s olejovitou kapalinou. Mladík se zakuckal, ale statečně polkl.
"Her...m, ty..." Harryho zmatek zase narůstal.
"Harry!" nevydržel to Sirius a vecpal se mezi Snapea a Hermionu. "Konečně jsi vzhůru," usmál, ačkoliv přes slzy skoro neviděl. Remus u dveří na tom byl podobně.
"Co se to...děje?" dožadoval se Harry. Řeč se mu rychle lepšila. A pak najednou Severus věděl, že mladík zaznamenal jejich mentální spojení. Poděšeně se zachvělo. Ale nezavřelo. Snapea to překvapilo. Místo toho se k němu Harry pevněji přimkl. Nejen mentálně. Kdyby na to ěl sílu, k profesorovi by se přitáhl a přitiskl.
"Severusi, já se tak bál," zašeptal. "Vysvětli mi, co se děje. Co se stalo. Kde jsem a co je Brumbálovi a-"
"Klid," nesmlouvavě přestože jemně přikázal Severus. "Byl jsi...nemocný. Dlouho nemocný."
"Jak dlouho?" rozšířily se Harrymu oči a otočil se na Hermionu.
"Jsi...starší," pevně oči zavřel. "Všichni vypadáte starší. Jak...jak dlouho?" zeptal se odhodlaně.
"Harry..." začal Sirius, ale Snape ho přerušil: "Pět let." Black po něm střelil zlobným pohledem.
Mladíkova tvář zbledla ještě víc. Zaťal čelisti.
"Harry, to bude dobré. Hlavně že jsi se uzdravil, všechno ostatní je vedlejší," pohladil ho po čele kmotr. Vrhl divný pohled na Harryho křečovitě sevřenou dlaň kolem Severusovy.
"Siriusi," podařilo se Harrymu nadzvednout. Do sedu mu pomohla Hermiona, která stále seděla na pelesti skoro za ním a sesílala diagnostická kouzla.
"Hlavně se nerozrušuj. Teď už bude všechno v pořádku," usmíval se šťastně Sirius.
Severus o tom pochyboval. Cítil, jak se v Harrym strhává bouře nesoucí s sebou strašné podezření.
"Musím mluvit se Severusem. Sám. Prosím," vrhl zoufalý pohled na svého kmotra.
"Cokoliv, Harry. Severus má na tvém uzdravení největší podíl, abys věděl. Bez něj bychom byli úplně v koncích," poplácal kmotřence po rameni Black. "Já zatím zorganizuju něco k jídlu. Tak dlouho jsi měl jen magicky zkapalněnou nitrožilní stravu, že musíš umírat hlady," brebentil, zatímco couval ke dveřím. Remus šel za ním. Až tehdy si ho Harry vůbec všiml. Vlkodlak se držel v povzdálí a nepletl se ostatním do jejich snahy ani slzavé radosti. Hermiona měla totiž taky na krajíčku.
"Já jen dokončím diagnostiku a taky půjdu," slíbila Hermiona. Zbývalo jí ještě jedno zaklínadlo.
"Pak si promluvíme o tvém zdraví. Vítej zpátky, Harry," objala ho dojatě a opustila pokoj. Sotva se za ní zaklaply dveře, Harry nedokázal potlačil tlumené vzlyky, které se draly z hrdla. Severus nezaváhal ani chvíli a objal ho. Mladík přesně tohle potřeboval.
"Co se stalo?" zaptak se, když se trochu uklidnil. "Myslel jsem, že už nikoho z vás nikdy neuvidím. o je s Brumbálem? Proč se vrhl před tu kletbu?" Ne, tys tam vlastně nebyl. On skočil před kletbu, kterouna mě Voldemort seslal, on-" Harry se začínal dostávat do hysterie.
"Ššš, já vím, Harry. Všechno ti řeknu, neboj se," hladil ho po zádech Severus. "Brumbál zemřel, ale Voldmeort je už navždy mrtvý."
"On se za mě obětoval. Jako moji rodiče," vyslovil Harry svoje podezření a další slané slzy vpil Severusův hábit. "Pokračuj, prosím, dál. Co mi bylo?" Severus potlačil impulz k hlubokému nádechu.
"Útok Temného pána z tebe vyrval část jeho duše. Nevím, jaké kouzlo na tebe Brumbál použil, ale udrželo tě naživu. Přinejmenším tvoje tělo. Tvoje mysl utrpěla obrovké poškození. Naštěstí Brumbál viděl natolik dopředu, aby mi nechal kontakt na mistra nitrozpytu. Naučil mě vše potřebné, abych mohl rekonstruovat tvou mysl. Trvalo mi to celých pět let, ale teď jsi vzhůru." Severus cítil, jak Harryho tělo tuhne. Spolu s tím se mu vkrádal do srdce ledový chlad.
Mladík se odtáhl.
"Rekonstruovat mou mysl? Co to znamená?" dokázal stěží říct přes stažené hrdlo.
"Projít každou tvou vzpomínku a seřadit je v logickém časovém sledu," odpověděl nevýrazně Severus.
"Ne...Ne!" vykřikl Harry a snažil se Severusovi vytrhnout. "Nemohl jsi vidět - ne, prosím, ať je tohle noční můra!" Mentální spojení mezi nimi se přerušilo. Harry zapřel všechny svoje bariéry, které dokázal. Věděl, že na to je pozdě, ale pomyšlení, co Severus viděl, mu drtilo hrudník šílenou panikou.
"Ne, nesahej na mě!" vřískl, když se k němu Snape natáhl. "Měl jsi mě raději nechat umřít! U Merlina, ne, jak se na mě můžeš vůbec podívat! Jsem jen špinavá děvka, která si nezaslouží vůbec žít-!" vzlykal hystericky.
"Dost!" hmátl po něm Severus a násilím si ho přitáhl do náruče. Harry se ho pokoušel odstrčit, ale neměl na to sílu.
"Vůbec takové hlouposti neříkej. Pokud chceš někoho vinit, viň Voldemorta nebo mě, ale ne sebe, Harry, nikdy ne sebe. Udělal jsi, co bylo potřeba, abys přežil. Vina leží na nás, kteří jsme tě nedokázali ochránit," konejšil ho Severus. Nemohl by ovšem přísahat, jestli ho mladík vnímal.
"Klid, Harry, hlavně klid. Teď už je to dobré," opakoval mu pořád dokola, dokud mladík nepřestal brečet. Jeho slzy jako by uvolňovaly i Severusovu vlastní bolest zahryzlou hluboko do jeho útrob. Ale zase jednou podcenil sílu Harryho viny a zoufalství.
"Běž pryč, prosím. Severusi, bež pryč," zašeptal Harry. Muž strnul. Pak mechanicky uvolnil své sevření. Takže mu nebylo odpuštěno. Měl to čekat. Čekal to.
Stejně to po čertech bolelo.
"Omlouvám se, Harry," vstal z postele a nehlučně opustil pokoj. Ostatní seděli dole v kuchyni. Severus se ani nezastavil, aby cokoliv řekl. Jen v mrazivém tichu opustil kuchyni i celý dům.
Čekal, če to bude bolet víc. Jediné, co teď ale cítil, byla bezedná propast ničeho.