Kousni mě (Riren)

27.

Chvíli jsem se ještě vzpamatovával. Přesto jsem byl rozhodnut. Slzy si draly cestu na povrch a celý jsem se chvěl.

,Promiňte'
Zanechal jsem na stolku vzkaz. Vyplížil jsem se ven z pokoje a zamířil na recepci.

Nevím proč to dělám... Kdybych to Ymir a Christě řekl, mohlo by to dobře dopadnout. Matku bychom zachránili. Jenže...já jdu sám. Nechci, aby se kvůli mně stalo něco Leviho rodině. Nenáviděl by mě. Proklínal by mě. Už nikdy by mi nedaroval svůj vzácný úsměv. Zabil by mě...

Levi. Vždyť... Měli ho odlákat. Řekl mi, že to bude v pořádku. Co když... Co když to Bertholdt prokouknul a zabil je. Co když... Ne! Vzpamatuj se Erene!Vzpamatuj se... V duchu jsem si vrazil pěstí do nosu.

Uslzenýma očima jsem nakouknul na recepci. Ymir a Christa si povídaly s recepční. Pomalu jsem odpochodoval ven do chmurného počasí.

Stopnul jsem si taxi a vyjel vstříc smrti. Byl jsem s tím smířený. Pokud nechá celou mou rodinu být...udělám to. Pro Leviho. Pro jeho rodinu. Nikomu se kvůli mně nic nestane.

,,Kam to bude?" zeptal se upocený taxikář.
,,Bar U Rose..." odpověděl jsem mu chvějícím se hlasem. Naťukal název do navigace a taxík se rozjel.

Dýchal jsem zhluboka. Těžce. Měl jsem sucho v puse i krku. Slzy v očích. Doufal jsem.... Doufal jsem, že se to vyřeší. Že bude matka v pořádku. Že bude Levi v pořádku.

,Miluju tě' opakuju si v mysli.
,Lituju, že jsem ti to neřekl nahlas. Miluju tě už jenom proto, že jsi. Dal si mi to, co jsem nikdy neměl. Domov. Lásku. Péči.
Děkuju... Děkuju za to, že jsem měl tu čest tě poznat. Děkuju za to, že si mi věřil. Děkuju, že jsi mě chránil. Děkuju, že si mi otevřel oči. Děkuju za tvůj úsměv. Děkuju, že si mi dal povolení ochutnat tvé rty. Děkuju za to, že jsem mohl být tvůj...
Omlouvám se... Omlouvám se za ty nervy, které jsem ti způsobil. Omlouvám se, že jsem se ti zapletl do života. Omlouvám se... Promiň mi to... Mrzí mě to... Dělám to pro tebe...
Miluju tě...'

Chtěl bych mu tato slova říct nahlas. Chtěl bych ho znovu mít u sebe. Jenže... Nejde to. Nesnesl bych, kdyby se mu stalo něco kvůli mně.

Taxík zastavil.
,,Taaak...a jsme tady," usmál se na mě taxikář. Já jsem skoro nedýchal. Jemu to bylo ale nejspíš jedno. Zaplatil jsem a, ačkoli nerad, vystoupil.

Měl jsem v břiše motýly. Stálé sucho v ústní dutině. Už žádné slzy v očích. A...v hlavě Leviho.

Ani jsem si neuvědomoval, že mám nechty rozryté až do masa. Ale... Nebolelo to. Necítil jsem to. Nebo... Bylo mi to alespoň jedno.

Před vchodem jsem se zastavil. Na dveřích visela cedule.
,Zavřeno'
Povzdechl jsem si. Zaťal jednu ruku v pěst a do baru vstoupil.

Uslzenýma očima jsem se rozhlížel po tmavé místnosti. Nikdo tu nebyl. Až na úhledně složený papír.
Vzpomněl jsem si na vzkaz, jež jsem měl dnes ráno v pokoji vedle budíku.
Chtěl bych vidět znovu Leviho rukopis. Chtěl bych tam vidět znovu napsané Princezno...
Trochu jsem se pousmál nad vzpomínkou na dnešní probuzení. Páni...je to zvláštní. Dnes se toho stalo opravdu moc.

Od budíku nastaveného Levim a oslovením mé osoby Princeznou... Až po smrt.
Zní to jako špatná pohádka.

Papír jsem vzal a pomalu otevřel. I když jsem věděl, že s oným vzkazem nebude mít Levi co dočinění, doufal jsem...
Ale...marně. Písmem tak hnusným, že by se mi i žaludek zvedl, bylo na papíru naškrábané jediné slovo. Slovo, které mě mělo dostat na onen svět. Tomu slovu by se mohl říkat i požadavek. Nebo snad i příkaz. Či podstatné jméno.

Slovo, jež mi značilo mou příští zastávku.

,Sklep'