Kousni mě (Riren)

34.

,,Levi!" běžel jsem dál, ale nikde jsem je neviděl. Byl jsem už celkem hluboko v lese. Kolem mě byly známky boje, ale jinak ani živáčka. Krev a něco podobného jsem také zatím neviděl, takže jsem stále měl chladnou hlavu.

,,Levi!" volal jsem pořád dokola. Rozhlížel jsem se kolem. Tady to bylo asi ostrý. Zem byla hodně rozrytá a jeden strom tu ležel úplně vyrvaný ze země.

Šel jsem po stopách dál. Vlastně nešel... Zdrhal jsem.
Najednou mě vyrušily zvuky. Kašlání, řvaní, tlumené rány a vrčení. Počkat... Vrčení?! Mikasa... No, tak doufám, že nejdu pozdě.

Byli blízko. Slyšel jsem je.
,,Erene!" ozvalo se z mojí pravé strany. Okamžitě jsem se tam rozběhl.
Byl to Levi. Vím to. Jeho hlas od ženského snad poznám, ne?
Věděl, že jsem tady. Cítil mě. Stejně jako Mikasa.

Doběhl jsem na jedno údolíčko. Konečně jsem spatřil Leviho. Usmál jsem se a chtěl doběhnout k němu, ale předemnou se najednou objevil hnědý vlk. No...vlkodlak, přesněji řečeno.
Problém byl, že tohle nebyla Mikasa.
Mikasa měla černou srst.

Vlkodlak předemnou si mě prohlížel, vrčel na mě, oblizoval se a šel stále blíž ke mně.
,,Erene, otoč to a zdrhej!" zavolal na mě Levi, ke kterému si to nakráčel černý vlkodlak. Tentokrát to Mikasa byla.

,,Mikaso!" zavolal jsem v naději, že si mě všimne, ale ona se na mě jen podívala a dělala, jakoby nic. Najednou zvedla pracku a přišlápla Levimu hrudník.

Vyvalil jsem oči a snažil se kolem potvory předemnou dostat, ale cestu mi skřížil další vlk. Byl trochu menší než ten hnědý a taky měl kratší šedou srst.

Slzy mi tekly proudem. Modlil jsem se, aby Mikasa prackou nepřitlačila víc nebo ji nezbedla a nedupla. Levi se sice nemohl udusit, ale jsem si jistý, že kdyby mu rozdrtila hrudní koš, nepřežil by.

Proč to dělá? Ví, že když ublíží jemu, ublíží i mně. Chce mi ublížit taky? Chce mi snad oplatit, že jsem se přiklonil k Levimu? A co kurva čekala?!

,,Mikaso nech toho!" křičel jsem na ni, ale ona dál upírala zrak na Leviho.
Dva vlci předemnou na mě stále vrčeli. Najednou mě něco napadlo.

Neublíží mi. Mikasa by je zabila. I když mi ona sama ubližuje už teď, pořád mě má ráda. Kdyby ne, Leviho by se nepokoušela zabít, jelikož by jí bylo jedno, na kom mi záleží víc. A ona věděla, že mi záleží na Levim víc, než na čemkoli jiném. Proto se ho snažila zabít. Aby jí odstoupil z cesty a ke mně měla volný přístup.
Prostě to prubnu...

Rozeběhl jsem se naproti těm dvěma vlkům. Vrčeli, snažili se mě zastavit, ale já nezastavil. Nakonec ustoupili z cesty a dál nelítostně zuřili.
Mikasa si mě všimla, ale nic neudělala. Přemýšlela... Přemýšlela, zda má dupnout a zbavit se její překážky, ale tím ztratit i mě, cíl ukrytý za tou překážkou, nebo jestli má uhout a nechat mě být s někým jiným a být semnou jen kamarádka.

Přeskakovala pohledem mezi mnou a Levim. A to dost rychle. Opravdu nevěděla, co dělat. Já bych věděl...
Jen jsem utíkal k tomu monstru, které momentálně rozhodovalo o životě nejen Leviho, ale i mém.

Levi měl celou dobu své ruce na její jedné tlapě a snažil se ji zvednou. Nešlo to. Byl vysílený. Poškrábaný. Potrhaný. Slabý...

Naposledy se na mě podívala. Už byla rozhodnuta co udělá. Nevěděl jsem ale co.
Přimhouřila oči zpátky na Leviho. Napla se. Rozhodla se pro tu špatnou možnost. Zvedla tu ťapu, kterou si Leviho špendlila k zemi, a když se to chystala ukončit, pod tlapu jsem vběhl já a Leviho rychle odstrčil stranou.