Kousni mě (Riren)

38.

Byli jsme ve sprše asi dvacet minut. I když mi to přišlo jako pár vteřin...
Každý s ručníkem kolem pasu jsme se vydali zpátky do pokoje.

Jenže... Když jsme vylezli z koupelny, ozval se můj otec.
,,Erene?! To jsi ty?!" volal na mě z kuchyně. Náhle jsme uslyšeli kroky.

,,Ví o tobě?" prohodil jsem k Levimu.
,,Myslí si, že jsem šel už domů," odpověděl šeptem.
Kroky se neustále blížily.
Už jsem vymýšlel výmluvu. Ale pak mi něco došlo. Levi se přece dokáže rychle pohybovat.
Otočil jsem se zase na něj, abych mu řekl, ať prostě rychle zaběhne do pokoje, ale... On už tam dávno nebyl. Docvaklo mu to nejspíš dřív než mně.

,,Erene?" objevil se otec.
,,Už je ti dobře? Nemáš hlad?" zeptal se. Když už o tom jídle mluví, celkem hlad mám.
,,Je mi fajn, jen si půjdu vzít něco lehkýho," pousmál jsem se a obešel ho směr kuchyň. Vzal jsem dva vanilkové jogurty, lžičky a vrátil jsem se do pokoje.

,,Tak to bylo těsný," povzdechl jsem si a zavřel dveře. Levi seděl už oblečený na posteli a něco vypisoval do mobilu.
Já jsem položil jídlo na stůl a vydal se ke skříni, ve které jsem vyhrabal čisté pyžamo...
Pak jsem přešel ke komodě a vytáhl nové boxerky. Ručník musel dolů, abych se vůbec obléknul, a tak jsem ho prostě sundal.

Byl jsem k Levimu otočený zády a věděl jsem, že se už nekouká do mobilu. Oblékl jsem si boxerky a otočil se k němu.
Měl jsem pravdu. Celou dobu na mě hleděl. Ne, že by mi to vadilo...
Chtěl jsem něco říct, ale on to udělal první.
,,Máš ten nejdokonalejší zadek, co jsem kdy viděl," řekl zcela vážně a přejel mě pohledem. Zrudl jsem. Celý. Tohle je poprvé, co mi někdo něco takového řekl. Jenže ještě jsem se před nikým nesvlíkal, takže...

Zasmál jsem se a oblékl si i pyžamo. Najedli jsme se a já zas ulehl.
,,Levi nemusíš tu být, jestli chceš jít domů," řekl jsem, ačkoli nerad. Nehradši bych ho přivázal k posteli a už ho nikdy neodvázal.
,,Neplácej nesmysly. Co bych dělal doma?" lehl si vedle mně.
Jen jsem kývnul rameny.
Levi zavřel oči a nejspíš usnul. Takže je to pravda... On spí... Jak? Vždyť mi říkal, že spánek nepotřebuje?
Možná ho starání se o mě až moc vyčerpalo. Nebo zjistil, že i když to nepotřebuje, je fajn někdy propadnout hlubokému spánku.
Ale bylo to jisté... Spal...

Chvíli jsem se na něj díval. Byl tak roztomilý... Vypadal bezstarostně... Uvolněně...
Tentokrát jsem si ho do náručí vzal já. Udělal jsem si z něj takového plyšáka... Ani on nevypadal, že by mu to vadilo. Nakonec mi to nedalo a usnul jsem taky...

Ať mě promění nebo ne...
Ať bude protivnej nebo ne...
Ať bude v nebezpečí nebo ne...

Budu tu pro něj. Z tohohle města mě jen tak někdo nedostane. Ani on ne...

Nedávno jsem si říkal, jaká to tu bude nuda. Jak jsem chtěl domů už jen pět minut po příjezdu sem. Jak jsem se netěšil do nové školy. Na nové lidi. Na nový život.

Kdybych se tehdy v té jídelně NEotočil ke stolu s nově příchozími...
Kdybych tehdy místo vysedávání s Arminem a Jeanem u stolu si šel prohlídnout novou školu...

Byly by to ty největší chyby v mém životě...