Kousni mě (Riren)

28.

#87-fan fikce?? Woow!!💕
2K přečtení? Ještě lepší... Jste úžasní❤ moc děkuju!
A...Všechno nejlepší Jeane😂🎉

,Sklep'...
Místo, na které jsem se měl dostavit. Ale...nechtěl jsem. Přesto jsem šel.

Dveře, do nichž jsem měl vsoupit, byly pootevřené. Váhal jsem. Bál jsem se. Přesto jsem vstoupil.
Potichu jsem sestupoval schody do prostorného sklepa. S každým krokem dolů mě tma pohlcovala víc a víc. Nakonec jsem se v ní ztratil úplně. Dveře za mnou práskly. Lekl jsem se, ale...

Bylo ticho. Slyšel jsem jen vlastní dech a tlukot svého srdce.
,,Přišel si," ozval se hlas někde ve tmě předemnou. Hlas, ve kterém jsem slyšel menší pobavení. Hlas značící můj konec.

Světlo, které se náhle objevilo, mě praštilo do očí. Ty jsem rychle zavřel. Začal jsem promrkávat a nakonec...jsem viděl úplně všechno.

,,Kde je moje matka?" zeptal jsem vážně, ačkoli jsem byl vystrašený jako nikdy.
Bertholdt tam jen tak stál a koukal na mě.
,,Není," odpověděl prostě. Proč mi to nedošlo? Matka přece cestuje. No...kdyby Bertholdt chtěl, tak si ji najde. Ale...on šel celou dobu po mně přece. Jsem tak blbej. Pitomec. Kretén.

Než jsem si stihl vymyslet další přezdívky, přišel ke mně.
,,Co se pobavit? Slibuju, že tě pak zabiju rychle..." přibližoval se k mému krku.
Erene...udělej něco...Teď!

,,Ne!" kopl jsem ho do rozkroku a vyskákal, teď už dobře viditelné, schody. Vidě jsem svou naději. Byla nadosah. Jenže...

Lomcoval jsem klikou. Dveře byly zamčené. Bertholdt se objevil vedle mě. Chytil mě za rameno, kterým mi škubnul dozadu.

Bolest se rozlila celým mým tělem. Napřed v zádech. Boky. Žebra. Ruce a Nohy. Nesnesitelná bolest.
Tvrdý dopad to ještě víc zhoršil. Nebyl jsem už nahoře u dveří, nýbrž pod schody.

Nějaká tekutina mi tekla po obličeji. Z čela dolů. Krev. No ani se nedivím. Ale...počkat...
Bertholdt se na mě díval. Sestupoval pomalu schody ke mně dolů. Při pohledu, kterým na mě přímo křičel Chci tě sežrat! si olízl rty. Bylo mi z něj špatně.

Nemohl jsem se postavit. Jen jsem se plazil. Jemu se to očividně nelíbilo, a tak z těch schodů rovnou seskočil. Byl přímo u mě. Usmál se. Chytl mě za triko pod krkem. Vyzdvihl mě do výšky. Špičky mých nohou byly těsně nad zemí.

Přitiskl mě ke zdi.
,,No...tak si užiju a zabiju tě pak pomalu. Měl si na výběr..." pošeptal a mně se zvedl žaludek.

Nenene... Jen to ne!
,,P-prosím...n-nech m-mě být," poprosil jsem skoro neslyšně. On se však ještěvíc usmál. Přiblížil si mě ještě víc k sobě. Můj krk byl momentálněna úrovni jeho úst. Polkl jsem na těžko.

Krk mi olízl. Přestal jsem všechno vnímat. Radši... Smířil jsem se s tím, že jakmile se ,pobaví', zabije mě. Umřu tak či tak. Jestli pomalu nebo rychle? Tak to už je mi jedno. Stejně bych se po jeho hrátkách pak sám zabil.

Postavil mě zase na zem, ale od mého krku se neoddělil.
,,Možná bych se mohl zakousnout," uchechtnul se a otevřel pusu.

Tak a je to tady... Můj konec.
,Miluju tě...Levi... Miluju tě...'
,, Miluju tě Levi..." řekl jsem si pro sebe a přitiskl víčka pevně k sobě.
Jeho rty se přesunuly s krku na ruku. Ucítil jsem štípnutí a tlak. Krev, vysávanou z mého těla.

Najednou škubnutí. Né mnou, ale Bertholdtem. Sesypal jsem se k zemi. Oči znovu otevřel. Nemohl jsem uvěřit.

,Jsi tady. Jsi u mě.'