Kousni mě (Riren)

21.

1.Moc bych chtěla poděkovat za 1K přečtení... ❤je to úžasné...
2.Kapitoly budou vycházet trochu v rozházených intervalech, jelikož se musím chystat na příjmačky...😊

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Otci jsem neřekl ani slovo. Na otázku ,,o čem jsme si povídali" jsem prostě odpověděl ,,o škole".

,,Vypadá to, že vrahové jsou stále ve městě," řekl otec po chvilce ticha. Počkat...
,,Vrahové? Je jich víc?" zeptal jsem se nechápavě. No...tak to je zlý. Snad s tím nemá Levi a ani jeho rodina nic společného.
,,Jo... Jsou tři. Podle stop," otec ke mně nezvedl ani pohled a říkal to jako samozřejmost.
,,A-aha..." přikývl jsem. Zvedl jsem se od stolu a chystal se k odchodu do pokoje.

,,Jo a Erene?" ozval se otec z kuchyně, když jsem právě vycházel schody do druhého patra.
,,Hm?"
,,Volal ti ten Ackermanův hoch...ehm...Levi," oznámil mi a dál se věnoval svému šálku kávy a dva dny starým novinám.

Vyběhl jsem rychle po schodech, jež jsem bral po dvou. Zabouchl jsem se v pokoji, skočil na postel a nahmatal mobil v kapse.
Vytočil jsem Leviho číslo a zavolal mu.

,,Ahoj Levi. Táta říkal-"
,,Erene? Si v pořádku?" ozval se trochu nervózní Levi na druhé straně hovoru. Ačkoli jsme si jen telefonovali, nechápavě jsem se zamračil.
,,J-jo. Co se stalo? Neměl bych být?" trochu jsem se zasmál, ale z Leviho nervózního tónu jsem byl i já sám nervózní.

,,Volal jsem ti. Zvedl mi to tvůj otec. Prej si šel někam pryč s Mikasou..." zněl už trochu jistěji. Páni...ten by mě chtěl i hlídat?
I když byl Levi už nejspíš klidnější, pořád z jeho hlasu zněla nervozita a špetka strachu.

,,No...jo. Potřebovala mi něco ukázat. Levi...probereme to zítra. Po telefonu se mi opravdu nechce," snažil jsem se ho uklidnit.
,,To si piš, že si promluvíme. Erene...já nechci-...počkat...co ti chtěla ukázat? Co ti ukázala?!" tak a teď se chová už vážně jako přecitlivělá matka. Zhluboka jsem se nadechl. Chci se ho zeptat na tolik věcí...ale...z očí do očí. Ne přes mobil.

,,Klid. Jsem v pořádku. Zítra si promluvíme. Třeba ještě před tím baseballem. Musím jít...ahoj," řekl jsem. Než jsem hovor stihl ukončit, ozvalo se z mobilu ještě hlasité:,,ERENE!" a bylo ticho.

Tak. A teď nevím. Mám se ho bát? A vlastně....proč? Už vím o upírech, tak proč ne o vlkodlacích? Vím...jdou si po krku...

Hlavu jsem zabořil do polštáře a zavřel oči. Ale spánek se nedostavil. Místo něj se mi do hlavy dostala otázka, nad kterou uvažoval snad každý. Jenže já bych možná měl i tu možnost, dostat na tuhle otázku odpověď.

Jaké by to bylo být upírem? Dokázat vyskočit vysoko. Běžet rychlostí blesku. Být nesmrtelný. Nesmrtelný... Nesmrtelný..!

,,Nesmrtelný!" posadil jsem se rychle na posteli. Tohle mi nedošlo. Nevím jak Levimu, ale mně to docvaklo až teď.

Levi je nesmrtelný. Nestárne. Zůstane navěky takhle mladý, hezký a kurevsky sexy.
Jenže...já ne. Nejsem nesmrtelný. Stárnu. Levimu bude pořád osmnáct a mně bude na věku přibývat. Za chvíli výjdu střední školu. Budu stárnout a nakonec umřu jako nějaký dědek v důchodu. Ale...Levi ne. Levi se na střední školu neustále vrací. A vždy vracet bude. Nikdy nezemře.

Mohl bych... Mohl bych to změnit. Respektive... On by to mohl změnit. Mohl by... Chci aby to změnil. Přece jen...kdyby mě změnil tak, jak Erwin změnil Hanji podle Leviho vyprávění, stal bych se taky upírem. Stačilo by jen, aby mě kousnul. A pak s ním můžu zůstat.

Týjo...chovám se celkem dost sobecky. Vlastně...ani mě nenapadlo, že Levi to tak chtít nemusí. Třeba semnou nechce zůstat až do ,,smrti".

Další věc, kterou s ním budu muset probrat. Ale...udělám cokoliv, abych mohl být s ním.