Ten špatný || Mavy

15.

,,Zpomal!" Křikl jsem na něj a on se zase jen zasmál, ale nezpomalil.
,,Kájo!" Dupl jsem si. Zapomněl jsem, že  mám brusle a převrátil jsem se do zadu. Zůstal jsem sedět na zadku a koukal jsem na něj.
,,Bože ty seš neschopnej." Protočil očima a dojel ke mě.
,,Budíš mě v sedm ráno a táhneš mě na brusle!" Hodil jsem po něm kamínek co ležel vedle mě. 
,,To bylo devět hodin." Zasmál se. Dnes jsem fakt neměl dobrou náladu, ale on jí měl možná až moc.
,,Tak si mě teď zvedni." Znovu jsem po něm dětinsky hodil kamínek.
,,Martínek se neumí zvednou?" Založil si ruce na hrudi a koukal na mě.
,,Nesnáším tě." Procedil jsem mezi zuby a zvedl jsem se sám.
,,Ale jdi ty, máš mě rád." Sladce se usmál a popostrčil mě.
,,Protože tě nesnáším tak moc až tě mám rád." Pousmál jsem se. Když mě předjížděl dal mi rychlou pusu na tvář. A to mém úsměvu přidalo.
,,A tady vidíš důkaz. Mohl jsem jet s mámou pro psa, ale místo toho jsem tady, na tomhle a s ještě navíc s tebou. Líp jsem si vybrat nemohl." Rozhodil jsem rukama a snažil se ho nějak dohnat.
,,To je dobrej přístup na věc. Já zas měl být ve škole, ale už jsem ti slíbil, že budu s tebou... tak jsem tady." Trošku zpomalil abych ho mohl dohnat.
,,Měl jsi být v práci?" Zvážním. Tohle není sranda, on kvůli mě mešká práci? Neřekl bych kdyby to byla škola, ale ta škola je jeho práce.
,,Taky tě nesnáším." Usmál se. Nevěřícně jsem na něj koukal.
,,To je na nás už moc sladký." Zasmál jsem se. Následně jsem ho vzal za bradu a přitáhl jsem si ho do polibku. Bylo to na nás moc sladké, ale ani při nejmenším mi to navadilo. Moje náladu se trošku zvedla. Avšak ne na tolik abych jezdil v jeho tempu.

****

,,Už jste zpátky?" Podivila se máma. Hodil jsem brusle na zem. Tázavě jsem nadzvedl obočí a mamka jen ukázala na gauč.
,,Ahoj kámo." Usmál jsem se a pohladil jsem nového člena naší malé rodinky.

*Karel*

,,Obdivuju tě." Zasmál jsem se.
,,Mě? Oh, děkuju." Taky se zasmála a dál se věnovala mobilu.
,,Jak sakra zvládáš tohle občas dostat ven?" Ukázal jsem na Martina, který na mě z gauče ukázal prostředník. Petra pokrčila rameny a znovu se zasmála.
Martin se nečekaně zvedl z gauče se došel ke mě. Pejsek se na to vykašlal a usnul.
,,Ona si myslí že chodím ven a já jdu chlastat." Usmál se a sedl si mi na klín.
,,A ona ví že jde chlastat. V tomhle má u mě Kája výhodu. Od doby co jsi s ním nepiješ ani nekouříš." Doplnila Petra.
,,Jak co nekouří, co?" Objal jsem ho kolem pasu pevněji tak že se na mě položil. Nevinně se před mámou usmál.
,,Děkuji za info." Znovu se zasmála.
Zabořil jsem nos do jeho vlasů a zavřel jsem oči. Měl pravdu, je to na nás až moc sladké. Jenže komunikovat se mi nechtělo a jemu vlasy vždycky hrozně voní.

*Martin*

Nechal jsem Káju ať si mě inhaluje jako vždycky a povídal jsem si s mamkou. Říkala že "táta" bude mít menší zpoždění, ale upřímně mi to bylo naprosto jedno. Aspoň o chvíli víc času na psychické připravování.
,,Vím že ho nechceš vidět, ale prosím tě...... jen to zkus. Kvůli mě." Vzala mě za ruku kterou jsem měl položenou na stole.
,,Jen vidět." Pronesl jsem tiše a ona usmála.
,,Šikula." Zatleskala a vrátila se k práci na mobilu.

****

,,Nervózní?" Zeptal se zbytečně Kája a podíval se na mě. Máma už připravovala něco v kuchyni a já se snažil těch posledních pár minut nebrečet. Rozklepaně jsem kývl hlavou a složil jsem obličej do dlaní.
,,Ale notaaak." Přisedl si ke mě blíž a vzal mě kolem ramen.
,,Přece to nebude tak hrozný."
Prudce jsem se zvedl a prsty jsem si vjel do vlasů.
,,Co ty víš? Třeba bude! Třeba to bude horší než hrozný! Jde to vůbec? Jasně že jde, protože tohle bude ten případ!" Začal jsem vyšilovat.
,,Kotě, klid." Taky vstal a položil mi ruce na ramena. Díval jsem se mu do těch nádherných modrých očí a přemýšlel jsem jestli ho poslechnout nebo ho na místě zabít. Klid v téhle situaci? Možná by to bylo dobré.
,,Nevím čeho se bojíš. Jen se na tebe jede podívat. Navíc.... já bych nikoho nenechal aby na tebe sáhnul. Protože ty seš přece jen můj. Budu tam celou dobu s tebou stejně jako Petra. Chápeš, už že  není čeho se bát?" Palcem mě pohladil po tváři a pousmál se. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se nesnažil je už dál zastavovat. Vydal jsem že sebe krátké "chápu" a nechal jsem se od něj obejmout. Ma pravdu. Není čeho se bát, s ním ne. Ze zvyku jsem mezi prsty žmoulal límeček jeho košile.
,,Kájo?" Zamumlal jsem potichu. On jen tázavě zabručel. Už jsem se nadechoval že něco řeknu, než mi došlo že tady není nic co bych měl říct. Tak jsem jen prostě spojil naše rty a užíval jsem si tuhle chvíli a zároveň ten malý okamžik než jsem slyšel zvonek. Táta je tady....

Baví Vás to pořád? Mě totiž přijde jako by ty díly ztratily záživnost. Ale tak snad se Vám to stále líbí😗

Na příští kapitolu se můžete hodně těšit, bude konečně sranda😂😉