Ten špatný || Mavy

18.

,,Řekni mi prosím že si že mě děláš jen srandu." Nervózně se zasmál. Cítil jsem slzy. Právo to vědět měl, ale teď to všechno skončí. Stejně jako minule. Jestli někdy vůbec nějaké příště bude, což pochybuju, tak už mu to nikdy neřeknu.
,,Nedělám, promiň." Řekl jsem potichu a on jen tiše zaklel.
,,Musíš si dělat srandu!" Mírně ode mě ustoupil a rozhodil rukama.
,,Vypadám že si z tebe srandu snad dělám?! Vypadám tak?!" Zvýšil jsem mírně hlas.
,,Notyvole." Další nadávka. Chtěl jsem jít se obléknout a zmizet odtud. Bylo mi jasné že mě tu nechce.
,,Kam jdeš?!" Ale on mě chytl za paži a pevně mě stiskl. Sykl jsem bolestí a on okamžitě povolil.
,,Domů. Stejně si nemáme už co říct. To hlavní jsem ti řekl a ty jsi na to dost jasně odpověděl. Aspoň jemněji než minule. Lepšíš se." Ukázal jsem palec nahoru a když už jsem měl tu ruku nahoře tak jsem si setřel slzy. Jenže on mě stále držel a nemínil mě pustit.
,,Karle sakra pusť mě!" Snažil jsem se jeho dlaň rozevřít aby mě pustil. Nesnesu   to. Měl jsem to nechat jak to bylo. Byli jsme spokojeni oba, ale ne. Já to musel posrat. To mě donutilo nahlas vzlyknout a snažit se vymanit ještě více.
,,Když tě pustím... slíbíš mi, že odsud neodejdeš?" V jeho hlase jsem poznal nenápadný náznak pláče. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem pryč.
,,Pak tě nikdy nepustím." Pokrčil rameny.
,,Martine poslyš.... Já vím že minule jsem se zachoval jako největší kretén na světě a teď úplně stejně, ale ty nevíš jak strašně mě bolelo když jsi odešel. Já nechci abys někam odcházel. Už ne. Jenže ty mě už ze zkušenosti bereš jako bezcitného blbce co si chce jen užívat. Což máš z části pravdu, ale ty ten případ nejsi. Nikdy jsi nebyl, rozumíš mi? Já.... poprvé v životě mám strach. Minule jsem ho neměl, jednoduše jsem nevěděl co se stane když odejdeš. Ale teď to vím. A mám strach že když ti to neřeknu tak mi zmizíš. Udeláš to stejně tak či tak. Jen chci abys to věděl a ten odchod si rozmyslel....."  na chvíli se odmlčel a dlouze se mi podíval do očí. Snad poprvé v životě co jsem ho viděl brečet. Musím ale přiznat že i tak byl krásný.
,,Já tě taky miluju." Až teprve po téhle větě mě pustil. Beze slova jsem na něj koukal. Stejně jako on na mě. A opravdu měl strach. Bál se že se i přes to rozhodnu pro odchod.
,,O--o-dpust mi to, t-to všechno." Vzlykl a sklopil hlavu. Nepoznával jsem ho. Najednou jsem to nebyl já, ten malý kluk, který měl pocit že to nezvládne. Byl to on. Já se bál přiznat si city k němu a on se bál toho že odejdu. A neříkám že jsem to neměl v plánu. Jenže ten plán se mi totálně vypařil z hlavy. Místo toho jsem k němu došel blíž a setřel jsem mu slzy.
,,Myslím že se nemusíme bát už ani jeden." Uplakaně jsem se usmál a zesláble jsem ho políbil. Hned jak se ode mě odtáhl stiskl mě v pevném objetí. Zabořil jsem nos do jeho hrudi a vzlykl jsem. Štěstím.

Lidi napište prosím názor😂♥ mě osobně to přijde málo rozepsané. Jinak Vám přeji krásný víkend♥♥