Out Of Time [KOREKCE]

Výlet

Tu noc mě strašily stejné sny, jako před čtrnácti lety. V útržcích se mi do neklidného spánku vkrádala silná bouřka, pocit nebezpečí a nastávající velký problém.

Chvílemi se zjevovala i oranžová mihotavá silová pole, věznící uvnitř starého polorozpadlého domu malého vyděšeného chameleona.

V malých záblescích jsem viděla zlatou přilbu se zahnutými rohy a červenou lebku.

Později v polospánku jsem cítila, jak sebou mé tělo neklidně škube a trhá, zatímco venku zuří silná bouřka, jejíž hlasité hřmění mě nechává na hranici vědomí a snění.

Mezi všemi útržky starých dětských snů je však schované ještě něco jiného, cítím to. Něco dalšího a mnohem důležitějšího, co by všechno mohlo vysvětlit.

Někde v pozadí mého podvědomí se skrývá další část, kterou ale za žádnou cenu nemůžu objevit a zjistit co je zač.

Kdykoli po tom posledním, modře zářícím kousku puzzle však sáhnu a skoro se ho dotknu prsty, rozplyne se a zmizí, rozpadlý na miliony malým zrnek blankytně modrého prachu, písku a popela.

K plnému vědomí jsem se dostala až v půl desáté ráno, kdy už svítilo slunce a po bouřce nebylo ani stopy.

S velmi špatným a nejistým pocitem se posadím v posteli a rozhlédnu se po pokoji, který mi najednou přijde prázdný a chladný.

Zavrtím hlavou, dám se do pucu, převléknu se z pyžama a rozhodnu se, že by mi na srovnání myšlenek neuškodila dlouhá procházka mimo tuhle budovu. Potřebuju vypadnout ven mezi jiné a obyčejné, normální lidi.

,,Půjdu ven." oznámím ostatním houknutím do prostoru obýváku.

,,Nikam nejdeš..." zamítne to Ben, aniž by zvedl hlavu od nějakých papírů.

,,Proč jako?" ohradím se, nemám teď na jeho řeči náladu.

,,Protože chceme zabránit možným ztrátám mentálního zdraví lidí v tvém okolí."

,,Trhni si, ty jelimane!" písknu naštvaně a napřáhnu k němu svou ruku, sevřenou v pěst.

,,Vztekni se, Lukasová." protočí otráveně očima. Někdy se vážně chová jako malé dítě.

,,,Jak si přeješ, Mathewsi." zavrčím nazpět a založím si ruce na hrudi.

,,Jakže, prosím?" zeptá se Tony nechápavě a prohlédne si nás.

,,Co?"

,,Slyšet vaše příjmení je divný. Nedělejte to, jsem zmatený!" zamumlá, zapadne do pohovky a chytí se za hlavu. Dáme se do smíchu, myslela jsem, že už si na to zvykli.

,,No nic. Ahoj za pár hodin!" řeknu a rychle se vyřítím ven, než mě stihnout zastavit.

Před domem se zastavím a zhluboka se nadechnu čerstvého a stále vlhkého vzduchu.

,,Tohle jsem potřebovala..." zamumlám si pro sebe a vydám se do centra. Snad se neztratím.

-

,,Tak jak si vedeš?" ozve se z telefonu lehce zdeformovaný Benův hlas. Jen se zděšeně rozhlédnu.

,,Hemží se to tu psama, lidma a štěkajícíma dětma, pomoc!" zamumlám do telefonu, Ben se uchechtne.

,,Tak se vyhýbej parkům." poradí mi chytře.

,,To se ti řekne." zachrčím otráveně.

,,Co jsi zatím stihla projít?" zajímá se Ben, u něhož v pozadí slyším zvýšené hlasy.