Out Of Time [KOREKCE]

Zvrat

,,Nevím jak tobě, ale mně se to nelíbí!" chytne mě Ben za rukáv a nejistě za něj zatahá.

,,Co se ti nelíbí?" špitnu jeho směrem, zatímco prozkoumávám okolí tmavého lesa přimhouřenýma očima.

,,Tohle všechno. Co když tu poblíž někdo opravdu je a sleduje nás?"

,,Tak mu vrazíme větev do nosu a utečeme." pokrčím klidně rameny, ačkoli klidná jsem asi jako hyperaktivní radioaktivní plameňák po čtyřech hrncích kafe.

,,Kde jsme? Aspoň přibližně?" povzdechne si a opře se o blízký strom na znamení, abychom si dali přestávku.

,,Přibližně dvě míle od cíle..." prohrábnu si vlasy a rozhlédnu se kolem. Nic, jen tma a ticho. Jako kdyby nikde nebylo nic živého, kromě nás dvou. Ben si mé nejistoty asi všiml, protože ke mně pomalým krokem došel a chytl mě za ruku.

Zvědavě k němu zvednu hlavu a zamžourám do tmy v místech, kde by měl mít obličej.

,,Jak se chceme dostat do přísně střežené oblasti, když je takováhle tma a my ani nevíme, kam přesně máme jít?" zeptá se trochu skepticky.

,,Na to přijdeme, neboj." stisknu mu ruku pevněji, poté ho pustím a vydám se dál na cestu, orientovaná jen špatně viditelnou ručičkou na buzole.

,,Bene, nedělej a pohni si. Nebudu tě tu tahat jak tažnej valach! Od toho jsi tu ty." šťouchnu do něj špičkou boty, když odmítne další postup a ustele si pod jedním stromem.

,,Aby tě veverka pohřbila pod šiškama." zavrčím, když se nedočkám žádné odezvy ani jiné reakce. Vydám se dál sama, když v tom narazím na přibližný cíl. Překvapeně pootevřu ústa a roztáhnou se mi zorničky nadšením. Rychle se otočím a doběhnu pro Bena.

,,Hádej co mám!" vyjeknu, štěstím bez sebe.

,,Nic." zabrblá, schoulený na zemi do bundy.

,,Ne." protočím očima a chytnu ho za ruku, s úmyslem vytáhnout ho na nohy.

,,Tak smůlu." vytrhne ruku z mého sevření a otočí se ke mně zády.

,,Ne." zamračím se a mám neodbytnou chuť ho kopnout do zadku.

,,Mozek!" vystřelí najednou do sedu.

,,Ne... TEDA JO! ALE O TO NEJDE!" opravím se rychle, naprosto zmatená. Ben se dá do smíchu a vstane.

,,Fajn, co jsi našla?" oklepe ze sebe listí, větvičky a jehličí. Se šibalským úsměvem ho chytnu za bundu a táhnu k místu, odkud je výhled na soustavu bunkrů a velkých budov, v některých z nichž se svítí.

,,Všude jsou vojáci." vydechne Ben s pusou dokořán. Trochu nejistě kývnu a vydám se blíž k plotu. Zlehka se ho dotknu prsty ale nic necítím, jen lehké mravenčení v konečkách prstů. Vylezu až nahoru, přelezu a seskočím.

,,Hej, dobrý! Není v tom elektřina!" zajásám tiše, jakmile bezpečně dopadnu na zem na druhé straně potu. Otočím se čelem k budovám a začnu zkoumat okolí, když se za mnou ozve divný bzučivý zvuk, který následuje výkřik.

,,Brandy, jsi cvok? Vždyť to kope jak kůň!" vyjekne Ben, stále ještě problikávající elektrickými šoky. Já se však na zemi válím v záchvatu smíchu z toho, co jsem právě viděla.

,,Jak se tam mám dostat?" zakňourá. 

,,Počkej tady! Nikam nechoď a nic nezkoušej. Něco najdu." s povzdechem se rozhlédnu, přikrčím a poklusem doběhnu k nejbližší budově. Někde tu musí mít štípačky!