kaktusová romance

pak už budeme spolu

Kde by mohl být? Pokazila jsem to. Ale měla jsem radši veřejně přiznat, že jsem panna? To asi ne. Podívám se do jejich chatky. Došla jsem ke dveřím a snažila se je otevřít. Bylo zamčeno. Co když se ale zamkl vevnitř? Musím obejít chatky okolo lesa. To je hrůza. Mám totálně poškrábané nohy od ostružin a spálené od kopřiv. Lezu tudy nějak často. Příště si s sebou vezmu kosu. Nebo křovinořez. Zhasnuto. No výborně. Já s ním ale musím mluvit. Říct mu, že to co viděl jsem dělala jen kvůli tý pitomý flašce. Že bych si s Jackem nic dobrovolně nezačala. Kde ale může být? Dívala jsem se na hřišti, kolem stromů. Vlastně po celém táboře. Ale nic. Najednou se odněkud z příjezdové cesty ozvala tlumená nadávka. Jeho hlas bych poznala vždy a všude. Co tam ale dělá? Vydala jsem se za jeho nadávkou. Stál tam. Opřený o strom seděl v trávě a držel si ruku. „ Parkere" zněla jsem dost naléhavě. „ Káčátko?" podle jeho hlasu mi bylo jasné, že mě by tady nečekal. Na nic jsem nečekala, doběhla k němu a objala ho. On kolem mě obtočil své svalnaté ruce a já se zase cítila v bezpečí. „ proč si odešel?" zamumlala jsem mu do ramene. Sice mi odpověď byla víceméně jasná, ale stejně jsem se zeptala. „ nemohl jsem vidět, jak někoho líbáš. Vím, že to bylo kvůli té hře, ale vypadalo to tak opravdově víš? Bál jsem se, že o tebe přicházím. Měl jsem strach, že si vybereš jeho. Že už tě nebudu moct držet v náručí, lechtat tě a hladit ve vlasech, ani tě líbat. On k tobě něco cítí Kat. vážně. A proto mě tak děsí. Je pro mě hrozba. Sice by ses s ním mohla mít líp. Bylo by to pro tebe o dost jednoduší, ale já jsem sobec. Chci tě mít pro sebe. Jen já. Slib mi, že už to neuděláš. Už ho nepolíbíš, ani kvůli hře. Prosím." Naléhal na mě. Koukal na mě svýma pronikavýma očima a prosil mě. Skoro mě i nutil odpovědět. Naklonila jsem se a přitiskla mé rty na ty jeho. Má je měkké a nadýchané jako dva obláčky. Pusa od Jacka se s tímhle nedá vůbec srovnat. Líbal mě něžně, jako bych se při hrubším polibku rozpadla. Dával do toho všechen svůj vztek a strach. To samé i já. Nechápala jsem, jak může existovat něco tak dokonalého. Odtáhla jsem se. „ neopouštěj mě Katie. Nikdy. V životě už jsem přišel o tolik přátel, o svobodu, ale o tebe přijít nemůžu." Zašeptal. „ víš, je to šílené. Znám tě dva dny a už si bez tebe ten následující nedokážu představit. Je to bláznivé. Dost. Ale musím to říct. Něco k tobě cítím. Něco, co mě nutí na tebe nonstop myslet. Co mě nutí přemýšlet o každém tvém detailu. Co mě nutí usmát se pokaždé, když mě oslovíš. Neopustím tě, nikdy." „ mám to naprosto stejně. Každou sekundu se ohlížím a kontroluju, jestli si u mě a v bezpečí. Jestli ti někdo neubližuje. Pořád si připomínám každou maličkou část tvého obličeje, protože se bojím, že zmizíš a já už tě nikdy neuvidím. Hledám na tobě každou roztomilou věc a nemůžu se dopočítat. Třeba jak se ti zkrabatí čelo, když se ti něco nelíbí. Vždy, když se bojíš, mírně otevřeš pusu a ztmavnou ti oči. Když mluvíš o něčem, co máš ráda, tvoje oči září jako dvě žárovičky. Když ti někdo řekne nějaký kompliment, sklopíš hlavu dolů a usměješ se. Miluju tyhle maličkosti" byla jsem překvapená z toho, co řekl. A taky kolika věcí si všiml. „ kdybych ve tvé chatce neslyšel vzlyk způsobený tím, že se mě bojíš, nepřestal bych. Zabil bych ho za to, že si kvůli němu plakala. Stejný pocit jsem měl, když jsem na tebe tak hnusně vyjel já. Když si kvůli mně brečela. Měl jsem strach, že se mi rozskočí srdce. Bylo mi to tolik líto. Omlouvám se." Neměl se mi za co omlouvat. Už jsme to vyřešili. Teď jsem tu naléhavost cítila znovu. Trpěl. Trpěl kvůli mým slzám a kvůli mně. Znovu jsem ho políbila. A pak znovu a znovu a znovu. A pořád mi to nestačilo. „ mám tě hrozně rád, Katie." Usmál se „ vždyť já tebe taky. Daleko víc, než si myslíš. Je to až děsivý." Usmála jsem se taky. „ pojď do chatky. Je tady zima." Zvedli jsme se a odešli do jeho chatky. Přede dveřmi jsem se ale zastavila. Jemu hned došlo proč. „ neboj, kluci se dnes vrátí až nad ránem nebo spíš vůbec. Kdyžtak tě v noci přenesu." Usmál se, odemkl a rozsvítil. Sundali jsme si boty a mikiny a lehli si k němu do postele. Já si lehla na jeho hrudník a on mě přikryl. Najednou se mi chtělo začít vzpomínat. Sice to byly vzpomínky staré sotva pár hodin, ale mně to přišlo jako rok. Jak sesedl z té motorky a mně se zachvěli rty. Jak mě nutil povléct mu postel. Jak jsem ho urazila. „ zuřil jsem." Odpověděl najednou. On má asi vážně přístup do mé hlavy. Jinak si to nedovedu vysvětlit. „ ztrapnila si mě před přáteli. Nikdo mě, kromě Jacka ještě nikdy neurazil." Zasmál se. Víc jsem se k němu natiskla a smála se s ním. Vtom mu ale začal zvonit mobil. Písnička smells like teen spirit vyřvávala celou chatkou. On se podíval, kdo volá a s nechutí ho zvedl. „ co chceš tati? Je pozdě." Začal hovor ne zrovna přívětivým tónem. „Ne, nespal jsem. Nemusíš jezdit. Co ti chtěla? Nic se neděje. Víš přece, že jí nemiluju. Je mi kurva jedno, co si o tom myslíš ty. Ještě měsíc a už s ní nebudu. Chápu. Čau." Típl hovor. „ děje se něco?" vystrašil mě. „ otec se bojí, abych něco neudělal Belle, tak si mě přijede zítra zkontrolovat. Psala mu a on mi chtěl připomenout, s kým chodím." Vysvětlil. „ děsí mě to." „ i mě. Ale už jen měsíc, a je konec. A pak už budeš jen moje. Slibuju." A já mu věřila. „ a teď spinkej maličká. Už jsou skoro tři ráno, tak ať si zítra schopná vylézt z postele. Dobrou princezno"