kaktusová romance

zvládneme to

Běžela jsem po ztichlém táboře k Willově chatce, která byla jen o jednu vedle. Nechápu, že jsem Denny neslyšela. Rozrazila jsem dveře a hledala jí. Seděla na dolní posteli a tiskla si kolena k tělu. Plakala tak, až se dusila. „ ka kat ka tie, já už nemůžu." Vzlykala. Sedla jsem si k ní a přitiskla jí k sobě. Houpala jsem jí ze strany na stranu a hladila jí po zádech. Do chatky najednou vběhl i Will s Parkerem a stoupli si vedle postele. Tobias, Sam a Dan, kteří tu ještě bydleli, na nás koukali jak na šílence, ale nekomentovali to. V očích se jim leskl strach. Parker měl ve tváři nechápavý výraz. Vysvětlím mu to. Will se k Dee pomalu přibližoval, ale jakmile se jí dotknul, začala zase hystericky brečet a dusit se. „ nesahej na ní." Křikla jsem na něj a on okamžitě ustoupil. Šeptala jsem jí do ucha slova o tom, jak to zvládne, že musí být silná, že je všechno v pořádku. I kdyby se stalo něco hrozného, tak se to dá vyřešit. A v duchu si nadávala za to, že jsem jí poslední dobou nechávala tak často samotnou. „ ať ať jdou p pry pryč pros prosím." Vzlykala. Kývla jsem. I kluci to pochopili a okamžitě opustili chatku, všichni. Prakticky jsme je teď vyhnali z jejich chatky, ale oni to pochopí. „ ráno to všechno vyřešíme, teď odpočívej. Zvládneme to." Vzlyky se šířili celým pokojem a já bych se nedivila tomu, kdybychom kluky vedle v chatce vzbudili taky. Ale ona se postupně uklidňovala. Nemluvili jsme. Bylo by to zbytečný. Není to poprvé, co se jí tohle stalo. od jisté doby nezvládá normálně řešit svoje emocionální problémy, a když je toho na ní moc, stane se tohle. Měla jsem to po té věci s Davidem předpokládat. Jsem vážně hrozná kamarádka. Najednou její tělo v mém náručí ztěžklo. Usnula. Mohlo to trvat dvacet minut nebo tři hodiny. Neměla jsem absolutní pojem o čase. Položila jsem jí do, předpokládám, Willovi postele a přikryla jí. Hladila jsem jí ve vlasech a hlídala každou nepatrnou změnu v jejím obličeji. Slzy jí zasychaly na tvářích a červená barva se z jejího obličeje pomalu vytrácela. Když se dlouhou dobu nic nedělo, začala jsem očima bloudit po chatce, abych neusnula. Měli tu docela uklizeno na to, že jsou to kluci. Ale bylo tu prázdněji. Pocitově. Někdo tu chyběl. Pohled se mi zabodl do Connorovi postele. Jak mi tu chybí. A to odjel dneska. A já si bez něj nedokážu představit ani další den, natož,, že ho neuvidím daleko déle. Na chvíli jsem se zvedla od Denny a přešla k jeho posteli. Byla prázdnější než kdy dřív. Povlečení bylo svlečený a naskládaný na hromádce tak dokonalé, že jsem začala pochybovat o tom, že to skládal on. Lehla jsem si. „ není to tak, že bys pro mě nic neznamenal, jen toho pro mě znamenáš míň než Parker. Promiň . omlouvám se za to, že jsem ti zkazila léto. Nechtěla jsem. Vážně ne." Šeptala jsem. Hlavou mi proběhla část z Connyho dopisu : Hned, jak jsem tě uviděl v té hale při rozdělování oddílů ses mi líbila. Bral jsem jako hrozné štěstí, když nás přiřadili do stejného oddílu. Byla jsi na jednu stranu tak křehká a jemná, až jsem se bál, že se při sebemenším fouknutí větru rozsypeš. Ale na tu druhou sis nenechala nic líbit a přesně jsi věděla, co chceš. Úplně jsi mě omámila. Byl jsem ale srab a nedokázal ti to říct už na začátku. Okamžitě se kolem tebe začal motat i Jack, ale ty jsi mu slušně vzdorovala a mě to dodávalo sebevědomí, že se ti možná líbím taky.

Vždyť ty ses mi taky líbil, jsi krásnej . ale Parker je dokonalej. „ nemůžu za to, jak jsem se rozhodla, ale svojí volbu bych nikdy nezměnila. I kdybych měla možnost prožít to celé znovu, vybrala bych si jeho. Vždycky jen jeho." Plakala jsem. Chtěla jsem, aby se vrátil, aby tu byl. Ale není. A nebude. Kvůli mně. Přisedl si ke mně a objal. Ani jsem ho neslyšela vejít. „ slyšel jsi to?" kývl. „ zlobíš se?" zeptala jsem se smutně. Komu by tohle nevadilo. „ ne. Nemám právo ti nařizovat, koho smíš mít ráda a koho ne. Miluju tě." Tak tohle jsem nečekala. Na to, jak je žárlivej, to vzal skvěle. „ miluju tě." Usmála jsem se a víc se k němu přitulila. Zívla jsem, což ho rozesmálo. „ nechceš už jít spát? Will se od ní stejně do rána nehne ani na krok, a kdyby něco, tak tě zavolá. Přece jen, spíme vedle." Navrhl. Chvíli jsem opravdu zvažovala, že odejdu, ale nakonec jsem to zamítla. Alespoň pro teď a zavrtěla hlavou. „ musím tu zůstat. Alespoň ještě chvilinku." „ a vysvětlíš mi teda, co se vlastně stalo? tak nějak jsem to nepochopil." „ může za to Dennyin první kluk.ten den spolu měli roční výročí a Denny mu chystala překvapení u něj doma. On ale přišel domů dřív a ne sám. Přivedl si s sebou její dobrou kamarádku. Ztropila mu hroznou scénu a utekla. Večer mi pak volal ten její kluk a ptal se na ní. Seřvala jsem ho taky a vydala se jí hledat. Po dvou hodinách bloudění městem mi zavolala její mamka, že je v nemocnici, ale ona tam nemůže přijet, protože byla zrovna s našima v Rumunsku, tak ať se tam dojdu podívat já. Tak rychle jsem snad ještě nikdy neběžela. Když jsem se do tý nemocnice dostala, dozvěděla jsem se, že spolykala nějaký prášky na bolest. Byla tam asi týden, pak jí pustili domů. K psychiatrovi pak docházela další půl rok. Což jí ale vůbec nepomohlo. Už by to neudělala, ale z celého incidentu s léky jí zůstaly tyhlety stavy. Když je toho na ní emocionálně moc, tak se prostě rozhodne nedýchat. Ale protože se tak člověk nemůže dobrovolně zabít, tak se tím jen tak mučí a vždy to dopadne takhle. No a jí teď zradil další kluk, kterýho měla ráda. Měla jsem tušit, že se to stane. Měla jsem tu s ní být." Brečela jsem já brečela a on mě tiskl k sobě. Do chatky vešel Will a i ostatní kluci. „ hlídej Denny a kdyby cokoliv, tak jsme vedle." Rozkázal mu Parker a vzal mě do náruče usínala jsem. Will se jen usmál a kývl. Ještě jsem koukla na Denny, která ale klidně ležela a spala. Díky bohu. Vyšli jsme ven z chatky." Zlato, ty se celá klepeš, proč sis nevzala alespoň mikinu? Vždyť bys měla ležet a místo toho tady lítáš jen v kalhotech a krátkým tričku. Musíš do postele. Úplně celá hoříš. Mluvil na mě Parker, ale já už ho únavou skoro nevnímala

Stála jsem u sebe doma v pokoji. Měla jsem na sobě světle růžové šaty a lodičky. Najednou zazvonil zvonek a já otevřela. Za dveřmi stál Parker s obrovskou kyticí modrých růží a usmíval se. Objala jsem ho. Vtom se ale obloha zatáhla a před domem zabrzdilo černé auto. Vyběhli z něj dva chlapi, chytili parkera pod krkem a táhli to auta. Křičela jsem, běžela za nimi, ale byli moc silní. Poté z auta vystoupil další muž a chytil mě za ruku. Parkerův táta. „ jestli se k mému synovi ještě přiblížíš, zabiju ho." Zasmál se a odešel. Znovu jsem se rozběhla tam, kam Parkera odvlekli a vtom jsem slyšela výstřel.

„ katie, katie vzbuď se. Jsem tady s tebou lásko. Co se děje?" „ křičel Parker a cloumal se mnou. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila a koukala, jestli tu nikdo není. A nebyl, všichni spali. Třásla jsem se a pozorovala Parkera. Vypadal v pořádku. „ byl to jen sen zlato." Mluvil ke mně. „ jsi v pořádku? Není ti nic?" ptala jsem se ho naléhavě. „ jsem naprosto v pořádku. Spi katie." Usmál se a položil mě na jeho rameno. Tak tentokrát snad už dobrou noc.